Netri - Články

Prolog 2

Tue, 01 Sep 2009 14:29:05 +0200

A druhá část...

Příznivci Blosséma začali věřit, že ve své dobrotě nabídl jejich král své soupeřce mír, ona odmítla, Blossém jí však nechtěl usmrtit a tak volil cestu věčného spoutání. Podle Bílých to byl Blossém kdo ukončil jejich boj zakletím a on je tedy výhercem. Černí věřili něčemu jinému. Naivní Blossém si myslel, že Dárnis přijme jeho květiny a vzdá se. Bojovná Dárnis však odmítla, vytáhla svoji kouzelnou dýku a Bloss´ma začarovala, aby každý viděl, jak hloupý to byl muž. Sama pak ale neunesla sílu onoho kouzla a moudře ho seslala i na sebe. Chtěla si tak zajistit věčný život, věčnou památku i úctu. Podle Černých vyhrála nádherná Dárnis...

At' to bylo jakoliv, město se rozdělilo na dvě části a tak tomu je dodnes. Město má dvě školy magie, dvě armády, dva velitele, dvě správní rady, dva chrámy. Jediné tři místa mají společné. Náměstí se sochami dávných hrdinů uprostřed, lazaret a hřbitov. Jen Bílí mohou díky svým kouzlům provozovat lazaret, kam chodí obě strany, bez rozdílu. Jen Černí mohou provázet duše zemřelých na onen svět a starat se tak o hřbitov. A náměstí je připomínkou začátku. Pohled na kouzelníky, kteří nikdy nepřestali bojovat, kteří se nikdy nevzdali jeden druhému dodává všem odvahu...

Vždyt' všichni jsou lidé a je jedno, jakého vyznání. Všichni potřebují to samé, všichni někdy potřebují vidět své hrdiny a připomenout si, že i oni mohou takovými být, když vydrží a přežijí...

Jsou tu však lidé, které odvěký spor nudí, kteří už nemají trpělivost s nekonečnými háskami a nenávistí. Mezi tyto lidi patří i Mravenci, Rudí barbaři, kteří mají jeden jediný cíl. Zabít všechny a ovládnout město. Mravenci jsou novou hrozbou jak pro Černé, tak pro Bílé. Je však otázkou, zda se znepřátelené strany dokáží spojit proti jednomu nepříteli, zda dokáží zapomenout na staré rány a postavit se proti nebezpečnějším...Pokud se nespojí, Mravenci ovládnout Veari a po ulicích bude ležet mnoho těl nevinných. Již už není svět černobílý, již se do něj přidává i Rudá, barva krve, barva vášně, nenávisti. Ale i barva lásky...

Prolog 1

Tue, 01 Sep 2009 14:28:21 +0200

Prolog

Veari, odlehlé městečko v lesích. Veari, místo s hlubokou, tajemnou historií. Veari, svět, kde má každý svůj úděl, svoji stranu i předem určené nepřátele. V tomto městečku se střetávají síly dne a noci. Síly dobra a zla.

Na jedné straně Bílí, pod vedením Boha Světla, na druhé straně Černí, pod vedením Bohyně Tmy.

Už od nepaměti mezi sebou vedou tyto strany nemilosrdný boj na život a smrt. Už od nepaměti umírají lidé v tomto městě nikoli smrtí přirozenou, nýbrž rukou svých nepřátel.

Takový je Veari, kdo tu chce žít, musí se přizpůsobit, musí bojovat, musí své nepřátele zabít dříve než oni zabijí jeho.

Začalo to před několika sty lety, kdy se ve Veari, tehdy ještě malé osadě s pouhými dvěma stovkami obyvatel střetly dvě síly, dva mocní kouzelníci, kteří ovládali život a smrt.

Blossém, v bílém rouchu, s kyticí sedmikrásek v ruce a slovy dobra na rtech.

A Dárnis, krásná čarodějka s vlasy tmavými jak úhel, rty rudými od krve svých nepřátel a se smrtí v tmavých očích.

Kdysi stáli na stejné straně, žili vedle sebe bez hádek a nenávisti. Pak je však něco rozdělilo, postavilo na rozlišné strany.

Blossém chtěl mír, klid a lásku za jakoukoliv cenu. Chtěl pouze dobro, ale bez svobody. Chtěl nastolit pevný řád, kde každý bude mít své místo. Chtěl přísná pravidla, jejiž porušení by se trestalo smrtí. Dárnis měla jiné cíle. Nechtěla slepé dobro, nýbrž svobodu. Bylo jí jedno, kdo bude koho uctívat, kdo se bude ke komu modlit. Chtěla, aby si každý dělal co uzná za vhodné. Chtěla anarchii, tmu, smrt. Svobodu.

Jelikož se nemohli dohodnout na kompromisu, nastal boj. Boj mezi dobrem a zlem, který však ani jedna strana nemohla vyhrát. Bez dobra není zlo a bez zla není dobro.

Ani Blossém, ani Dárnis to však nehodlali přiznat, nehodlali se vzdát. Celé tři dny a tři noci stáli dva metry od sebe, hleděli si do očí. Jejich příznivci kolem nich utvořili kruh a čekali, čekali na svoji výhru. Jak ale hodiny ubíhali, kruh začal řídnout. Jediní kdo nakonec zůstali byl Blossém a Dárnis, oba kamenní, bez jediné emoce v obličeji. Když hodiny odbily půlnoc třetího dne, oblohu prot'al jediný blesk...

Ráno je našli na stejném místě, ve stejné pozici, akorát bez života.

Zkameněli, už nedýchali. Blossém držel ruku s květinami nataženou ve znamení míru. Dárnis v rukou třímala dýku na znamení boje. Oba si hleděli do očí, oboum po tvářích stékala slza, která nikdy nedopadla k zemi.

Někteří říkali, že neovládli svá mocná kouzla a jejich umění se jim vymklo kontrole. Jiní tvrdili, že to byl zásah spravedlnosti, jediná možná cesta k vítězství i prohře. Nikdo však skutečně nevěděl, jaká byla pravda. A nikdo pravdu ani vědět nechtěl.

Tajemství sedmikrásek

Tue, 01 Sep 2009 14:24:31 +0200

Prázdniny jsou za náma, léto pomalu končí. Končí i naše letní románky, už nejsme tolik rozjančení, rozradostnění. Nastává období školy, období vzpomínek, období sentimentu, melancholie. Přemýšlíme...

Ale dost úvah o změnách, které nastávají. Hlavní je, že jsem opět zpět a přidávám novou povídku, tentokrát absolutně mimo žánr, který obvykle píši.

Tajemství sedmikrásek je fantasy povídka, která vznikla na motivy jednoho z mích praštěných snů, kdy se realita střídala s fikcí, kdy skutečné postavy navštívili mnou vymyšlený svět. Tahle povídka jepříběh plný tajemství, zrady, plánů na zničení nepřátel, bojů, ale i zamyšlení nad tím kým jsme, co dokážeme a co je smrt. A nebyla bych to já, kdyby tam nebyla i láska.

Tak hezké čtení přeji, doufám, že si to někdo přečte a okomentuje, jelikož právě komentáře mi dodávají sílu psát.

Btw: Mám nový vzhled blogu. Díky moc autorce :)

A jelikož to má více než kolik je povolených znaků, prolog přidám v dalším článku :)

40.kapitola

Sat, 06 Jun 2009 18:44:07 +0200

Vidíte to? No, vidíte to co přidávám? Ano, je to Princezna :D Asi jsem se zbláznila, ale poslední dobou jsem se zase zbláznila do HP a všeho toho kolem. Proto jsem napsala další kapošku PT a doufám, že se vám bude líbit a že napíšete povzbudivé komenty. Jinak, taky sem začala překládat jednu skvělou povídku z angliny, ale zatim čekám, jestli autorka přidá daší kapitoly. Jestli jo, dám vám překlad asi sem na blog, ale jestli ne, budu muset pokráčo vymyslet sama :D Což by byla škoda...no nic, tak přeju hezký čtení.

Alexandra Angel

Jakobych už nežila. Ano, přesně tak se cítím, když otevřu unavené oči a uvědomím si, co se děje, co nám hrozí. Po tváři mi skápne slza, po ní se objeví druhá, třetí i čtvrtá. Nedokáží přestat plakat, je toho na mě příliš.

Náhle ucítím jakýsi dotek něčí ruky na mých vlasech. Otočím hlavu a spatřím Billa. Smutně se usmívá, hladí mě, konejší mě.

"Neměj strach, Alex. My jí přeci nenecháme zemřít, víš?" řekne. Přikývnu, ale nevím, jestli tomu mám věřit. Nevím, čemu mám věřit.

Přitulím se k Billovi, hlavu položím na jeho hrud'. Pevně mě obejme, přitáhne k sobě. Vdechuji jeho vůni, cítím se v bezpečí.

"Naše malá Dorka nám nezmizí. Brumbál se Snapeem jí zase dají dohromady." Ted' už Billovi věřím. Potřebuji něčemu, či někomu věřit. Potřebuji mít nějakou životní jistotu.

"Potřebuji tě, Bille." Počkat, já mu to fakt řekla? já mu opravdu řekla, co k němu cítím? Že ho potřebuju? Co se to děje?

Bill se usměje, tentokrát více štastnějí. Nakloní se a políbí mě na čelo.

"Já tebe též, Alexandro." I přes to co se děje, jsem relativně št'astná. My dva to spolu zvládneme. At' se stane cokoliv.

Náhle se otevřou dveře a do společenky vejde naše kamarádka. Tváří se vyděšeně i překvapeně zároveň. Copak se jí asi stalo? Že by se doslechla nějaký drb o Charliem?

Věnuje nám smutný pohled, zřejmě neví, co dělat ani co říkat. Já na ní vlastně včera (?) nebyla zrovna příjemná, pokud si dobře pamatuji. Ale měla jsem k tomu dobrý důvod, ne?

"Vy víte, že Tonksová odjela domů za nemocnou mámou?" zeptala se nakonec. Skloním hlavu, nevím co říci. Já neumím moc lhát.

Za to Bill ano. Navíc, on ví, co je ted' potřeba. Poslechnou Brumbálovy rozkazy.

"Ano, víme. Snad všechno dobře dopadne a Tonks se brzy vrátí," řekne. Lenny se pousměje.

"Je, bude tady bez ní nuda..." podotkne. Bill přikývne, je však ticho. Stejně jako já. A stejně jako Lenny. To naše ticho by trvalo déle, ale společenka se pomalu začne zaplňovat. Mezi nově příchozími je i Charlie, který okamžitě přijde k Lenny a políbí ji. Že by se konečně rozhodli nic netajit? To tedy ve vhodnou dobu.

"Ahojte všichni, jdete na snídani? Mam hlad jako vlk," zeptá se nahlas. Lenny zavrtí hlavou, s čímž musím tentokrát souhlasit i já.

"Já si musím pro něco zajít na ošetřovnu, jdeš se mnou Alex?" ozve se Bill. Okamžitě kývnu, vstanu.

Bill mě chytne za ruku, vůbec mu nevadí, že nás všichni sledují. Jo, tak takhle vznikají nové drby.

"Jo na ošetřovnu jo? Tak se tam mějte dobře," zazubí se Charlie, který si asi myslí, že si jdeme někam užívat. No, v týhle chvíli teda rozhodně ne. I když...s Billem...kdykoliv a kdekoliv, to musim uznat.

"A já zajdu do knihovny, musim si něco zjistit. Charlie, vydržíš ještě chvíli bez snídaně, nebo mam jít sama?" Lenny se v naší přítomnosti necítila zrovna nejlépe. Nebo spíše někam pospíchala.

Nakonec jsme odešli všichni čtyři, každá dvojice ale zamířila jinam. Lenny s Charliem ruku v ruce do knihovny a já s Billem na ošetřovnu. Někdo tam totiž na nás čekal. Ten někdo byl sice v bezvědomí, ale stejně nás potřeboval.

"Weasley? Angelová? Co tu chcete?" vyštěkl na nás Snape jakmile nás spatřil. Seděl u její postele, držel jí za ruku. Měl strach, ale zároveň se mu vrátila i ta mrzutost. Škoda, včera mi připadal jako sympatický člověk.

Bill na něj smutně pohlédl.

"Jsme její přátelé, zajímá nás, jak na tom je," odpoví, kývne směrem k Dorce. Ta leží na posteli, havranní vlasy lemují sněhovou tvář. Stále je v bezvědomí.

"Utrpěla veliký emoční šok. Navíc asi všichni víme, že je trochu labilní a něco jako smrt mámy nedokázala snést. Ředitel má teorii, že toto bezvědomí jí navodil její mozek, protože přestala zvládat situaci. Je to prý něco jako ochrana před šílenstvím a my ji musíme dát čas na to, aby se vzpamatovala sama. Probudí se v ten správný čas." Snapeova slova zněla bolestně, ale nedivím se mu. On jí miloval a měl strach, strach, že se neprobudí už nikdy.

"A jak je vám?" zeptám se vcelku drze. Njedřív mám dojem, že se na mě rozkřikne, nakonec však sklopí hlavu.

"Asi si řeknete, že to je divné, ale miloval jsem její matku. Je to pro mne šok, že zemřela, ale musím tu ted' být i pro Dorku. Ted', když se o ní nemůže Andy postarat, je řada na mě."

Ano, už to chápu. Každý máme dva rodiče, at' chceme či ne, at' se to snažíme utajit, nebo o tom nevíme. Dorčina máma zemřela, ale stále tu je druhý rodič, ten druhý, který jí bude chránit, milovat a kárat, když udělá chybu. Možná nejsou spojení geneticky, ale jedno vím jistě. On pro ní bude dobrým otcem. I když to je Snape. Nebo spíše proto, že to je Snape?

It's my work...and I love it, 3.část

Sat, 30 May 2009 19:32:00 +0200

Třetí část, pište komenty. :)

"Můžu dál?" zaklepal na dveře, vešel. Ležela v bílé posteli, usmívala se. Ted' byla sama, ale mnoho květin ve vázách naznačovalo, že sama je málokdy.

"Ahoj, Jacku," pozdravila. Nevěděl jak začít, tolik se spletl.

"Četl jsem noviny, chci se omluvit...doktorko," sklopil oči, styděl se. Ona byla nevinná, ona se pouze obětovala pro dobrou věc a on se k ní choval jak ke kusu hadru.

"To je v pořádku, Jacku. Svoji roli jsem hrála až příliš dobře. Navíc, měl si pravdu. Prodávala jsem sebe i svoje schopnosti. A stydím se za to." Nelhala mu, opravdu se styděla.

"Nemáš za co se stydět. Zachránila si životy mnoha žen. Určitě za to dostaneš speciální prémii," posumál se, ona se ušklíbla.

"Celý můj život je o prémiich. Místo normální doktorky psychologie a machrem na profilování jsem člověk s mnoha tváří. Jednou sekretářka, jednou děvka, jindy zase boxerka v ilegálních pouličních zápasech. Dokonce jsem chvíli jezdila i sanitkou, jako ty. Jsem psycholožka, která svoji práci vyměnila za práci policajta. A nejhorší na tom je, že mě to opravdu baví. Přes veškerý strach, přes hrozbu smrti, si to užívám. Měnim sebe, své jméno i minulost. To je můj koníček, stále to beru jako hru. I když to hra už není."

Plakala? Bylo to možné. Posadil se vedle ní, doktl se její dlaně. Stiskl jí.

"Obdivuju tě, že to tak zvládáš," zašeptal. V jeho očích zase byla silnou, inteligentní ženou. Stejně jako před lety.

"Neni to tak těžký, zvládl by si to taky. Jinak, šéf s tebou chce mluvit, dojalo ho, jak si mě hlídal. Díky za to."

Bylo to št'astné shledání, vše se vyjasnilo. Doktorka Anya Cooperová pracuje jako odporník na profilování na policii a pouze přijala zadaný úkol. Dostala se mezi bludičky ulic a našla vrahy. Splnila a ted' si zasloužila zdravotní dovolenou.

"Víš...až tě pustí.. mám takovou chatku v horách, nebudeš si chtít odpočinout od ruchu velkoměsta?" navrhl náhle. Překvapeně na něj pohlédla.

"To jako...s tebou? Klidně, jenom se budu muset zeptat malé Sammi, jestli chce."

"Samantha? Proč si jí dala zrovna jméno Samantha?" Věděla nač naráží. Jeho bývalka se jmenovala Sam. mohla to být vzpomínka na něj.

"To jméno bylo vždycky mezi míma nejoblíbenějšíma...a hele, koukejme kdo to jde?"

Otočil se ke dveřím. V nich stála ta tmavovláska, co už potkal a drobná holčička.

"Mamí, mamííí," vykřikla malá Sam, běžela k mamince. Vyskočila na postel a svoji maminku téměř zalehla jak jí objala. Musel se usmát, když tu rodinnou idylku viděl. Anya objímala Sam kolem ramen, vlepila jí pusu. Jack si všiml, že pláče. Nejdřív si myslel, že štěstím, ale pak si uvědomil, že je vážně zraněná a bolí jí veškerý pohyb i dotek. A malá Sam na ní ted' leží. To musí bolet.

"Samantho, počkej, at' mamince neublížíš," připojil se do toho. Nečekal až někdo něco udělá a malou Sam si přendal sobě na klín. Neušel mu Anyin vděčný pohled.

"A ty si kdo?" zeptala se Sam. Prohrábl jí dlouhé, blond'até vlásky, pohlédl do jejího obličeje. Bledá, ostře řezaná tvář. Byla mu podobná. A ten nos. Úplně identický tomu jeho. Jenom oči a rty měla po matce. To nejhezčí.

"Já jsem...říkej mi Jack." začal. Nemohl jí hned říci, že je její otec. Né bez Anyina svolení.

Ta na to však měla jiný názor.

"Nerada ti lžu, Sam a proto nebudu lhát ani ted'. Jack je tvým otcem."

Když odcházel z nemocničnícho pokoje, Anya si ho k sobě ještě přivolala. Lehce ho políbila na tvář a zašeptala mu odpověd' na otázku, která mu vysela v očích. "Sex jsem neměla už tři měsíce..."

Takže ani s jedním z těch chlápků nespala. Potěšilo ho to. Více ho však těšilo to, že má zpátky to co ztratil. Svoji rodinu.

Znovu seděl mezi svými kolegy, tentokrát se však usmíval.

Harry, který si povšiml změny jeho nálady, na něj zkoumavě pohlédl.

"Ty máš ženskou," zkonstatoval prostě. Jack přikývl, čím si získal pozornost všech ostatních.

"No konečně, kdo to je?" vyzvídal Harry. Jack na něj mrkl.

"Pamatuješ si na tu Annie?" zeptal se. Harry vykulil oči.

"Tu šlapku? Ty chodíš se šlapkou?" Jack zavrtěl hlavou.

"Ne, už neni šlapka. Už je zase mojí Anyou, dívkou, kterou jsem potkal na střední a kterou jsem na vejšce ztratil. Miluju jí i naší dceru..."

Harry byl zaskočen ještě více.

"Vy máte dceru? No, mě jebne."

Jack se zachechtal, znovu se zahleděl do novin.

"Hele, takže by si mi měl poděkovat, že sem tě tam tehdy vytáhl. Jinak bys jí nikdy nepotkal." vzpomněl si Harry. Jack vzhlédl.

"Díky ti, Harry."

Společensky unaven

Sun, 24 May 2009 17:21:03 +0200

Dneska se mi do rukou dostal velice zajímavý fejeton na téma Společensky unaven. Napsal to můj dobrý kamarád a požádal mě, at' to sem dám, že ho zajímá co na to řeknete vy (Takže pište komentáře, čím víc tím líp). Někteří z vás možná pochopí i jisté narážky na některé věci a zasmějí se více než ostatní. Mě pod stůl tedy dostala poznámka o mamutech...i když, popravdě, o existenci Mamutů jsem ted' vedla spor s učitelkou na biologii...ale to už odbíhám od tématu :D Takže, užijte si čtení a pište ty komentáře. POVINNĚ

Fejeton-Společensky unaven

Jsou různé druhy společenské únavy. Například jsou lidé, kteří zpívají, mluví, mluví až příliš, mluví až příliš málo nebo si myslí, že jsou zvířata. Někdo si může "vybrat" zvíře dost neoriginální jako kočka, pes nebo kůň. Ale uznejte, že když na ulici potkáte dvě velryby podpírající velblouda za doprovodu tří zpívajících mamutů, nemusí to být nudné setkání.

Někdo může dopadnout ještě hůř, vyběhnout na ulici v domnění, že jste srnka, není úplně záviděníhodné. Zvláště pokud běháte po lese, přebíháte silnici, na které vás málem srazí auto a potkáte psa. U psa se zastavme, jste přece srna! Jste větší a silnější a on na vás štěká! Rozhodnete se ho pokopat, ale po minutovém hledání zjistíte, že jste kdesi zapomněli kopyta. Nyní máte dvě možnosti, vzít neexistující kopyta na ramena, zamávat ocáskem a po všech čtyřech zmizet, nebo ty z otrlejších srnek můžou psa pokousat. Dávejte si ovšem pozor na rozzuřené majitele pokousaných psů, a ani soudci nebývají příliš shovívavý, když jim při řízení budete tvrdit, že jste byl srna v úzkých, protože jste nejspíš zanechali kopýtka doma na věšáku.

Čili jestli to můžeme shrnout, pokud se cítíte společensky unaveni nebo necítíte vůbec nic, jako třeba nohy nebo jiné příslušenství pravděpodobně jste ve stavu společenské únavy. V tom případě postupujte podle tohoto návodu, pokud se chcete navrátit domů.

1) Ujistěte se, že víte, kde bydlíte, a pokud ano, tak že jdete správným směrem.

4) Vybírejte si pro cestu široké ulice s co nejméně překážkami, pokud tak neučiníte, brzy zjistíte, proč jste měli.

5) Vyvarujte se styku s dopravními prostředky, pokud se nejedná o taxík, který vás odveze domů.

V případě jízdy taxíkem:

a) Ujistěte se, že máte peníze na taxík.

b) Umíte utíkat rychleji něž taxikář

d) Zvládnete odemknout, vejít a zamknout dříve, než vás chytne rozzuřený řidič.

Pozn. Vyberte pouze jeden bod z čtvrtého výběru.

Body nekombinujte.

It's my work...and I love it, 2.část

Sat, 23 May 2009 19:00:00 +0200

Druhá část je zde. Hezké čtení :) a piště komenty.

2.část

Měla strach. Tak, jako pokaždé, když měla svoji práci. Nebála se smrti, ta stejně jednou přijde, ale obávala se bolesti a neúspěchu.

Dnes stála na ulici v houfu svých "kolegyň". Ty taky měly strach, což bylo přirozené. Řádil tu šílený vrah, už měl na kontě čtyři oběti. Tammy, ta poslední byla milá holčina. Svoji práci dělala, aby uživila jak sebe, tak své dvě malé holčičky. Jak se Anya před Tamminou smrtí dozvěděla, měli podobný život.

Výborná škola, vysoká, chyba zapříčiněná alkoholem, těhotenství, rodičovská povinnost, nedostatek peněz, deprese. A pak ta práce. Práce, kterou všichni pohrdají. I Jack.

Znovu měla v očích slzy. Bylo to už hodně dávno, co ho viděla naposledy. Zůstal stejný. Blond'ák, ostřejší rysy v obličeji, hezký. Akorát měl více bolesti v očích. Stejně jako ona.

Poznala ho okamžitě, když do toho auta nastoupila, ale doufala, že on jí nepozná. Doufala marně.

Znovu měla před očima jeho tvář, znovu vzpomínala na všechno hezké co spolu zažili. Stále ho milovala. Nikdy nepřestane.

A malá Sam by se s nim měla lépe než s ní. Malá Sam povoláním své matky trpí.

"Annie? Copak se děje?" zeptala se vysoká, mohutná černoška, "matka" všech bludiček ulic. Anya, vlastně Annie si otřela slzy, zavrtěla hlavou, že nic.

"Máš strach?" zeptala se Martha. Any přikývla, nebála se to přiznat. Strach měl tady každý. Martha si jí k sobě přitáhla, pevně jí objala.

"Neboj se, všechno bude v pořádku," zašeptala Martha. Annie přikývla, rozhlédla se kolem. Všimla si auta stojícího opodál. Tmavé BMW. Stejné BMW ve kterém jel včera Jack. Je tu snad znova? A proč?

Všimla si, že k jeho autu přišla Alice, ale byla odmítnuta. Jako všechny ostatní. Čeká snad jí? Proč proboha?

Stihla Marthě ruku, usmála se. Vydala se směrem k autu.

Byl to on. A čekal.

"Posad' se, projedeme se. Platit ti budu jako normálně. Chci si promluvit," začal, aniž by na ní pohlédl. To jí naštvalo, ale zároveň jí i jeho chování dojalo. Jakoby měl strach, že by se jí něco mohlo stát.

"Promiň, Jacku, ale nemohu. Musim pracovat tak jako jindy," řekla, ale její slova jí zněla cize. Tak strašně ráda by si k němu sedla do auta. Chtěla, ale nemohla. Nemůže se ulejvat kecáním se starýma známýma.

"Pracovat? Tohle neni práce, Anyo. Ty se prodáváš. Přestaň s tím, prosím."

Stále se jí pokoušel přemluvit. Bylo to hezké, ale poslechnout nemohla.

"Copak čekáš na prince na bílém koni? Anyo, tvůj život neni jako v tom filmu Pretty Woman. Neobjeví se nikdo, kdo tě zachrání."

Už ho nemohla dál poslouchat. Moc to bolelo, byla ho schopná i poslechnout. Ale nemohla. Nesměla. Její šéf by jí za to zabil.

Bez jediného slova se od něj odvrátila, zamířila pryč od jeho auta. Chtěla ho vymazat ze života. Jeho i vzpomínky na něj.

Ten večer si nikoho nesehnala. V tichosti sledovala ostatní, zapisovala si poznávačky všech vozidel, které si odváželi nějakou dámu. Samu sebe ten den určila jako zapisovatelku. Byla to jediná šance, jak se trochu ochránit. Zapisovat značky, nic více se dělat nedalo. Byla zoufalá.

V noci pracovala, ve dne spala. Tedy, když spát mohla. Když né a to bylo častěji, bloumala ulicema, snažila se přemýšlet. Samanthu viděla jednou, dvakrát denně, bylo to k nevydržení. Ale ona musí vydržet. Jinak stojí za nic.

Celý týden jí hlídal. Všimla si toho.

Jeho černé BMW stálo vždy na stejném místě, kdykoliv měla zákazníka, rozjelo se za nimi. Bylo to hezké, ale překáželo to. Navíc, ostatní holky si toho taky všimly.

"Co když to je ten vrah, kterej si vybírá nějakou z nás?" zeptala se jí jednou Alice. Anya zavrtěla odmítavě hlavou. Ne, Jack to být nemůže. Má čistý trestní rejstřík, je záchranář. Je nesmysl, aby on byl tou zrůdou. Věřila mu, znala ho, věděla, že by nikoho nezabil. A dceru jí taky nevezme, to je jasné. Byl to hodný muž, nejlepší, kterého kdy v životě poznala.

Bohužel, odvděčit se mu nemohla.

Už celé tři dny se neobjevila žádná mrtvola. Všechny to překvapovalo a začalo to vzbuzovat naději, že toho ten vrah nechal. Marná nadějě, on si pouze vybíral další obět'.

Anya znovu stála na krajnici, znovu lapala zákazníky. Černé BMW jí stále hlídalo, díky čemuž se cítila v bezpečí. On je vždy poblíž, kdyby něco, zachrání jí. Stejně jako princ zachraňuje princezny. Měl pravdu, stále žila v pohádce, ve svém vysněném světě.

Zastavila jí bílá dodávka, v ní dva chlápci. Pořádně si je prohlédla, z jejich chování se snažila určit, zda mohou bát těmi vrahy. Výsledek zkoumání vyšel uspokojivě, dohodla se s nimi a do dodávky nasedla. Ta se rozjela a Anya podvědomě tušila, že černé BMW se rozjelo za nimi.

"Svlíkni se," poručil jí jeden z mužů. Vypadal inteligentně, měl brýle, tmavé vlasy a na sobě oblek. Usmála se, pomalu si začala rozepínat knoflíčky košile. Potřebovala čas.

"Rychlejc," zakňučel ten od volantu, muž kolem třiceti, hnědovlasý s bradkou. Na obouch bylo něco povědomého, ale zatím netušila co.

"Co ode mě budete chtít?" zeptala se náhle. Košili rozepla jen na tři knoflíčky, aby byla vidět podprsenka, nic víc. "Podnikatel" se ušklíbl.

"To uvidíš, čiči," zasmál se a ona poznala, čím jí jsou tak povědomí. Ty oči. Oči šílence. Dříve než se mohla vzpamatovat, muž jí uštědřil facku. Měla se stát další obětí těch zrůd.

"Zaparkuj někde, pohrajeme si," poručil "podnikatel" řidiči. Ten okamžitě zajel ke krajnici.

"Tak co? Máš strach ze smrti?" zeptal se jí podnikatel. Držel jí za ruce, klečel jí na nohou aby se nemohla hýbat. Její jedinou záchranou mohl být Jack. Ale kde ten je?

"O toho svýho pasáka se neboj, všim jsem si, že tě hlídá. Už ho neuvidíš, postarali jsme se o něj. Asi nevěděl, že je v jeho autě bombička. Už tě nezachrání, zlato."

Zařvala bolestí. Nevěděla zda jim má věřit či ne. Věřit nechtěla.

Muž se k ní přiblížil, políbil ji. Druhý ji chytl za ruce, aby si mohl podnikatel užít. Věděla, co udělali těm předchozím a nechtěla to zažít. Musí bojovat. Nebo čekat na záchranu. Podnikatel z ní strhl košili, začal si rozepínat poklopec. Tím jí ale uvolnil nohy a ona udělala něco, co oba muži nečekali. Kolenem se jí podařilo nakopnout podnikatele do rozkroku, muž se zhroutil bolestí k zemi. Druhý na nic nečekal, napřáhl pěst a udeřil jí do tváře. I hned se jí zpustila krev z nosu, ale neomdlela. Věděla, že to by jí stálo život.

Ted' měla i volné ruce, těmi se snažila nahmatat kabelku, která odlétla do roku auta. Řidič už ale vytáhl kudlu, musela se znovu bránit. Napřáhl se, ona uhla, Znovu, tentokrát jí čepel nože lehce škrábla, rozt'ala látku sukýnky, pronikla i do kůže. Anya se ale nedala, na útočníka se vrhla a začala se rvát o holý život. Řidič byl překvapený tvrdými a zkušenými údery slabé ženy, přesto měl navrch. I když ho loktem udeřila do břicha, několikrát nakopla, možná zlomila několik kostí, způsobil jí větší škody. Krvácela všudě možně, bolestí už i plakala. Pan podnikatel se sice do rvačky párkrát pokoušel přidat, ale po jednom kopanci, kdy dostal podpatkem do spánku, upadl do slastného bezvědomí.

"A ted' tě zabiju," zařval řidič. Držel jí pod krkem, dusila se. Souboj prohrála, umře. Už nikdy neuvidí Samanthu a ani Jacka. Měl pravdu, tahle práce nebyla pro ni.

Řidič jí začal škrtit, zavřela oči. Náhle je však otevřela. Slyšela sanitku? A houkačku od policie? Nebo to byla jen halucinace?

At' to bylo co to bylo, znovu jí to dalo touhu po životě. Natáhla ruku, znovu se snažila nahmatat kabelku. Povedlo se jí to, vytáhla z ní to co chtěla.

Řidič si ničeho nevšiml až do chvíle, kdy zazněl výstřel. Nechápavě na ni pohlédl, usmívala se. Její oči vítězně zářily. Ucítil podivnou bolest na hrudi. Další výstřel, tentokrát do srdce. Zkolaboval, spadl na ní. Z posledních sil ho ze sebe sesunula, posadila se. Pohlédla na pistoli ve svých rukou. Úkol splnila.

Náhle si vzpomněla na toho druhého, z kabelky vytáhla pouta, vzala ho za ruce a připoutala k jakési tyči. Poté vyčerpáním omdlela.

Jack bloudil. Byl unavený, oči se mu klížily. Přesto musel tu dodávku najít. Šlo o Anyu. Intuitivně tušil, že jí hrozí nebezpečí. Nechápal, jak mohl tu dodávku ztratit z dohledu. Možná usl, možná...kdo ví.

Byl zoufalý, nevěděl co dělat. Jezdil stále dokola, hledal. Pak uslyšel sirénu. Záchranku i policii.

"Anya, kde je?" vyhrkl hned jakmile spatřil bílou dodávku a několik policejních aut a sanitku.

"Pane? Kdo jste?" zeptala se ho vysoká, chladně se tvářící tmavovláska.

"Jack Morris, kde je Anya? Je v pořádku?" Nic jiného ho nezajímalo. Žena neodpověděla.

Rozhlédl se kolem. Spatřil koronera, jak odváží nějaké tělo. Nemohl dýchat. Né, Anya, ona nemohla zemřít. Jeho Anya ne. Je to jeho vinna, kdyby jí víc hlídal, kdyby jí přemluvil at' toho nechá. Kdyby jí tehdy nepustil. On je jejím vrahem...

Po tvářích mu začaly stékat slzy, žena si jich všimla. Pohlédla tam, kam hleděl on. Začala se usmívat.

"Ne, to neni ona. Žije. Ten mrtvý je jeden z těch vrahů. Anya Cooperová žije, Jacku." Nechápavě na ní pohlédl. Musel působit komicky, zíral na ni s vytřeštěnýma očima, s pusou dokořán.

"Kde?" vydal ze sebe. Žena ukázala směrem k sanitce, rozeběhl se tam.

Jakmile jí spatřil, lekl se. Byla celá od krve, bledá jako smrt. Pak se ozvalo jeho povolání a on začal analyzovat její zranění. Několik mělkých řezných ran, modřiny, zlomená ruka, možná několik žeber, otřes mozku. Přežije to.

"Pane, nemůžete tu být," začal nějaký mladík. Nevnímal ho, chytl jí za ruku. Otevřela oči.

"Jacku," zašeptala. Položil jí prst na rty.

"Nemluv," nařídil jí. Ztichla.

"Jedu s vámi, jsem doktor. Odvezte jí do nemocnice sv. Michaela." Nikdo se neodvážil odporovat. Jack Morris měl v očích žár muže, který našel to, co kdysi ztratil.

It's my work...and I love it, 1.část

Sat, 16 May 2009 19:29:02 +0200

Abyste se nenudili, než dopíšu tu další CC, vkládám sem jednu jednorázovku rozdělenou na tři části. Tuhle povídku jsem napsala asi před půl rokem, hned po přečtení zajímavé knížky "Zpověd' sériových vrahů". Proto jsem byla trochu ovlivněná a je to v povídce a především tématem povídky znát. Je to nerealistycký blábol končíčí happendem. Ve skutečnosti tomu je jinak, ve skutečnosti umírá mnohem více lidí...a vrah je někdy nepotrestán.

No, takže hezký čtení.

! Varování. Kvůli tématu povídky by to neměl číst nikdo mladší 13 let. Ale stejně vim, že varování jsou na nic :D

1.část

Člověk má někdy pocit, že ztratil něco, co se už nikdy nevrátí. Že o něco navždy přišel. Někdy se ale stane, že se to něco vrátí. Člověk musí být velice obezřetný, aby to co se vrátilo, vůbec spatřil.

Jack Morris seděl ve svém autě na sedadle spolujezdce, v pevných rukou držel dnešní noviny. Byl začten do článku o brutálním vrahovi mladých prostitutek, nevnímal okolí. Tolik ho slova v tisku zajímala, že si ani nevšiml, jak si k němu kdosi přisedl.

"Tak co ses dočet'?" zeptal se Harry Parkins, Jackův kolega. Vysoký blond'ák složil noviny než odpověděl.

"Našli už třetí obět' toho parchanta. Jakousi Demmi Looneyovou, 22 let," povzdechl si. Tyhle zprávy ho vždy dokázaly rozesmutnit.

Harry se zamračil.

"Ty holky si to nezasloužej. I když to sou šlapky," zkousl ret, jeho zamračení však brzy vystřídal úsměv.

"Možná nějakou zachráníme, už se těšíš?" zeptal se. Jack se ušklíbl, nápadem svého kolegy rozhodně nadšen nebyl.

"Ne," odpověděl tedy stručně. Harry ho soucitně poplácal po rameni.

"Je ti dvaatřicet, nemáš ženskou ani děcka. Lidi od nás tě považujou za teplouše. Chlape, musíš s tim něco dělat."

Jack protočil očima.

"Na soukromý život mi nezbývá čas, Harry. Práce je důležitější," řekl, věděl však, že Harryho nepřemluví.

"Tak už teda jed'," vybídl ho. Harry úsměv se rozšířil, nastartoval a vyjel.

"Ze samotný práce by ses moh brzo zbláznit. Teda, pokud už neni pozdě. Jenom blázen dokáže remcat nad takovou nabídkou," podotkl. Jack ho ignoroval, na toto téma si toho už vyslechl dost. Byl samotář, jeho smyslem života byla práce. Někdy sice s někym chodil, ale ta dotyčná s nim nevydržela déle jak dva, tři měsíce. Práce byla na prvním místě.

"Koupíme si nějakou šlapku, užijeme si. Na tom přece neni nic špatnýho," začal znovu Harry, doufajíc, že nebude muset pokračovat v samomluvě.

Doufal marně, Jack ho už nevnímal, pozorně sledoval ulici.

Na chodníku stály různé ženštiny různého vzhledu i věku. Všechny měly však něco společného. Dělali nejstarší řemeslo světa. Prostituci.

"Hele, támhleta zrzka je hezká. Nebo támhleta bloncka. No tak, jakou chceš?" vybídl Jacka Harry. Blond'ák pokrčil rameny, lhostejně se rozhlédl.

"Tak třeba tu světlovlásku támhle. S tim červeným tričkem," kývl na dívku stojící opodál. Mohlo jí být něco kolem třiceti let, štíhlá, vysoká. Rudá halenka odkrývala více než měla, krat'oulinká minisukýnka taktéž. Dokonce byly vidět černé kalhotky.

"Skvělej výběr," Harry zastavil, na dívka kývl z okénka. Ta nahodila svůdný úsměv, pohodila hřívou světlých, téměř zlatých, vlnitých vlasů a zamířila k jejich autu.

"Ahoj, jak ti říkají?" zeptal se Harry. Dívka to byla hezká, měla kulatý bledý obličej, hezky vykrojené, plné rudé rty. malý nosík a velké smaragdové oči. Právě ty oči Jacka zaujaly nejvíce. Byly tak hluboké. A plné bolesti.

"Říkejte mi Annie, co chcete dělat?" zeptala se vyspělým hlasem s nádechem dívčího flirtu.

"Tady kámoš slaví dvaatřicátý narozeniny, chci mu dopřát trochu uspokojení. Takže vše co si bude přát. A poklud budeš tak hodná a vezmeš si do parády i mě, připlatím," Harry už moc dobře věděl, jak s těmito holkama mluvit.

Dohodli se na ceně, dívka nastoupila do auta, posadila se na zadní sedadlo.

Harry čekal, že Jack projeví nějakou iniciativu a půjde si k ní přisednout. Když se nic nedělo, praštil ho do ramene.

"Hey, přesedni si k ní."

Jack si znovu povzdechl, ale udělal co po něm kamarád chtěl.

Jakmile se uvelebil vedle ní, natáhl ruku.

"Já jsem Jack," představil se. Ta vykulila oči překvapením, nebyla zvyklá na nějaké představování. Přesto mu jeho rukou potřásla.

"Annie, jméno mé," odpověděla, poté zkousla ret.

"Tak co se mnou chceš dělat?" zeptala se nervózně. Nepůsobila příliš zkušeně, což se Harrymu nezamlouvalo. Za ty prachy chtěl někoho dobrýho, někoho kdo ví co má dělat. Tahle holka tak rozhodně nepůsobila, čehož si Jack samozřejmě nevšiml. A po pravdě, i kdyby si toho všiml, nevadilo by mu to.

Místo aby jí hleděl do výstřihu, zajímaly ho její oči. Už je někde viděl, tím si byl jistý. Jenže kde? Při jaký příležitosti?

"Co si třeba nejprve povídat?" nadhodil. To jí překvapilo ještě více, zkousla ret, nahmatala svoji kabelku.

"Povídat? Klidně," zašeptala vyděšeně.

"Proč to děláš?" zeptal se Jack. Annie hned věděla, co má její klient na mysli.

"Potřebuju prachy a....baví mě to..." odpověděla. Harry okamžitě zastavil, věděl čeho je jeho kolega schopen. Jack by s ní dokázal hodiny diskutovat, přesvědčovat jí, at' toho nechá. To není samozřejmě nic špatného, ale Harry rozhodně nechtěl, aby jeho prachy přišly vniveč.

"Přisednu si k vám," řekl, vylezl z auta, otevřel zadní dveře a posadil se též vedle Annie.

"Když tě to tolik baví, tak pojd' na to. Jack se přidá pozdějc." Byl nedočkavý. Natáhl ruku, pohladil jí po odhaleném koleni. Jel výš a výš, nakonec jí zajel pod sukni.

Jack sledoval její výraz a povšiml si, že jakmile se jí Harry dotkl, zachvěla se strachem i odporem. Tohle jí rozhodně nebavilo.

Harry dál pokračoval ve své činnosti, hladil jí po vnitřní straně stehen, druhou rukou si začal rozepínat poklopec.

V tu chvíli si Jack vzpomněl.

"Harry, nech toho," poručil, stále nemohl z Annie spustit oči. Harry mu věnoval nechápavý pohled, pak si ale oddechl. Dal z ní ruce pryč.

"Nech nás osamotě," poroučel dál Jack. Harry už začínal chápat.

"'Chceš jí pro sebe? Výborně, kámo, já si pujdu najít jinou," zasmál se a okamžitě vystoupil z auta.

Annie na Jacka pohlédla.

"Co chceš dělat?" zeptala se.

"Jak jsem už řekl, povídat si. Asi mě nepoznáváš, co?"

Nepoznávala. Nebo nechtěla poznat.

"Jack Morris. Tvůj Jack, Anyo."

Ted' už věděla. Zavžela oči, zhluboka se nadechla.

"Změnil ses, Jacku," prohlásila. Muž přikývl. "Ty taky, Any." V jeho hlase byl slyšet odpor.

"Vyděláváš hodně?" zajímalo ho. Přikývla. "Je to výdělečná činnost," ušklíbla se.

"A baví tě tvoje práce?" Přikývla a ted' nelhala. Opravdu jí to bavilo.

"Prodáváš se. Měla jsi na víc, Anyo. Nejlepší z ročníku na vysoký, studentka psychologie. Nebudu ti lhát, opovrhuji tebou."

Jeho slova jí nepřekvapila, pouze rozesmutnila. Mlčela.

"Co dělá malá?" zeptal se náhle. Zhluboka se nadechla. "Je v dobrých rukou," odpověděla. Jack tvrdě přikývl.

"Bude v lepších. Požádám soud o test otcovství, pokud je moje, budu jí chtít do opatrovnictví," začal.

Annie, vlastně Anya na něj pohlédla, v očích strach.

"Nepovede se ti to Jacku. I když bude tvoje, soud ti ji nedá. Je to to jediné, co mě drží při životě." Byla chladná. Chladná jako led.

"Tvoje dcera a sex, to tě drží při životě. Jdi. Vypadni at' tě už nevidim."

Pevně stiskla oči, nadechla se. Bez jediného slova, bez jediného pohledu na něj, otevřela dveře a vystoupila z auta. Odešla. Odešlo mu to, co kdysi ztratil. Vrátí se to někdy?

"Tak jaká byla noc?" zeptal se jejich kolega další den ráno. Harry se usmíval, Jack zaraženě hleděl na bílou zed'. Bylo mu zle. Žena, kterou obdivoval se za pár let stala děvkou. Nechápal to. Co se jí muselo stát, že je tím čím je? A bude mít sílu na to, aby jí vzal dceru?

"Oba jsme si to užili. Já měl takovou zrzku, Bethy. A Jack sladkou blondýnku Annie." Pánové by v rozhovoru pokračovali dál, ale přerušila je vysílačka.

"Výjezd z dálnice, žena, asi 30 let, prostitutka. Vážná zranění, silné krvácení. Zatím žije," ozvalo se z vysílačky. V Jackovi hrklo. Prostitutka. Jestli to je Anya, neodpustí si to. Pokud se stane další obětí šíleného vraha, nesmíří se s tím. Nikdy.

"Šlapka? Snad ne Annia nebo Bethy. To bychom byli v pěknym průšvihu," podotkl Harry, když sanitka startovala. Všichni tři pánové už mlčeli, každý z jiného důvodu. Tommy Ratford se soustředil na jízdu, Harry Parkins měl obavy z toho, že bude mít problém a lékař, Jack Morris se bál toho, co uvidí.

Houkající sanitka přijela pozdě, mladá žena vykrvácela. Přesto bylo povinností zdravotníků potvrdit smrt. Obět' byla zakryta, aby jí nebylo vidět do tváře.

Jack se srdcem v krku bílou pokrývku odhodil, odhalil tak dívčinu tvář. Zhluboka se nadechl, nebyla to ona. Né dnes.

Tahle dívka byla štíhlá tmavovláska. Vrah jí prot'al hrdlo, stejně jako u svých předchozích obětí. Doktor zkontroloval, zda ještě není šance. Nebyla. Tahle dívka už nikdy neprocitne, už nikdy se nepostaví na silnici, už nikdy nebude vydělávat. Chudinka...

"Jsem rád, že to nejsou ty dvě," ulevil si Harry. Jack zavřel oči plné bolesti.

"Dnes to ony nejsou. Ale co zítra? Pozítří? Příčtí týden? Policie toho bastarda nechytí." Náhle ho něco napadlo. Policii jsou osudy těch bludiček ukradený. Jemu ale ne.

Každou noc je bude hlídat. Bude hlídat hlavně jí. A třeba si Anya uvědomí, že to dělat nemusí.. Pohrdal tou prací, pohrdal jí. Ale stále ji miloval.

Epilog

Mon, 11 May 2009 19:22:29 +0200

Závěr Nemilované je tu!!! Trošku mi to je i líto...No, ale co. Končí to dobře, takový happyend. A už píšu další CC, které bude za chvíli taky hotová. Akorát je to zase o lásce...Někdy to všechno moc prožívám...Tak hezký čtení a pište komentáře. Prosím.

Epilog

Scotty s Lilly leželi v jedné posteli, povídali si.

"Alespoň, že tohle skončilo dobře," řekl Scotty. Lilly, ležící v jeho náručí, souhlasila.

"Málokdy se nám stane, že se s naší "obětí" setkáme a můžeme si s ní popovídat nad hrnkem kávy."

Scotty se zasmál.

"Stejně, je to zvláštní, že nikoho nenapadlo, že to je ona," zavrtěl hlavou. Znovu se usmála.

"To nebylo tak složitý. Vždyt' nám to řekla. Stačili peníze a mohla mít všechno. Klidně i novou identitu. Její peněžní dar centru jí poskytl přesně to co potřebovala, anonymitu. Její přátelé o tom věděli. Lindsey, Dominic, Patty i Lucas. Těmhle důvěřovala a oni ji nezklamali. Ani jeden to neřekl, i když věděli, že žije. Proto spolu stále ještě mluví. Pohromadě je drží tajemství, které nechtějí odhalit."

"Jsme asi první, kdo na to přišli, ale tuším, že by bylo správné, nechat si to pro sebe. Kdo ví co bychom způsobili tím, kdybychom to oznámili jejím rodičům. Už by neměla takovou svobodu. A její zatím ještě nenarozené dítě taky ne."

Lilly se zašklebila.

"Doufám, že to dítě bude holčička. Asi tuším, jak by se jmenovala."

Scotty to tušil také.

"Nicolette. Třeba bude stejná jako její matka."

"At' bude jakákoliv, bude mít výborné rodiče. I když budou pouze kamarádi."

Scotty zavrtěl hlavou. "Nechápu, jak ti dva můžou takhle žít. Chodí kolem sebe, baví se spolu, žijou spolu, budou mít společný dítě, ale stále nepřiznávají, že je mezi nima nějaký větší vztah než přátelství."

"Oni to asi ani nepotřebují. Jím to stačí a to je hlavní..."

Sklonil se, políbil jí na rty.

"Já bych to už nevydržel. Celý roky jsme si hráli na kamarády. A neni nám ve skutečnosti líp, když jsme spolu? Je a jim by bylo taky."

S tím musela nesouhlasit.

"Ti dva jsou moc složití, moc milují svobodu. Kdyby měli stálý vztah, nefungovalo by jim to."

Zavrtěl hlavou, už to nijak nekomentoval. Věnoval jí další dlouhý, vášnivý polibek.

Znovu byli spolu. Všichni. Lindsey, Patricia, Dominic, Lucas i ona, Nicky. Všichni seděli na jejich oblíbeném místě, zídce, kde už se setkávali celé roky.

"Když za mnou poprvé přišli do nemocnice a řekli mi, že našli tvoje tělo, myslela jsem si, že seš opravdu mrtvá. Netušila jsem, že vyšetřují staré případy. Málem jsem dostala infarkt," smála se zrovna Lindsey. Patricia přikývla na souhlas.

"A víte, jakej byl problém lhát tomu chlápkovi co mě vyslíchal? Byl na mě tak příjemnej, že jsem mu měla sto chutí říct všechno co vím."

Nicky na ní s úsměvem pohlédla.

"Když byl tak příjemnej, tak proč s nim nejdeš někam ven?" zeptala se. Patty se usmála.

"Kdo řiká, že nejdu? Jsme domluvení na zítřejší osmou hodinu. Sice neni zrovna krasavec, mohl by zhubnout pár kilo, ale je v pohodě. A to je hlavní."

V tu chvíli se ozval i Dominic.

"Jo, ted' jsem si vzpomněl. Lynn vás všechny zve na večeři, chce ti udělit nějaký rady ke tvému...ehm..budoucímu rodičovství," pohlédl na svoji téměř sestru. Ta přikývla, rukou přejela přes bříško, které ještě nerostlo.

"To budu ráda. Už mam obavu z toho, jaká budu máma."

Lucas natáhl ruku, dotkl se jejího ramene.

"My to zvládneme. Naše dítě bude mít skvělou rodinu. Nás pět," řekl. Nicky přikývla.

"Jo, zlato, už víš jak se bude jmenovat?" zajímalo hned Patty. Její kamarádka pokrčila rameny.

"Už jsem na něčem přemýšlela, pokud to bude holčička, bude se jmenovat Nicky, ale pokud to bude kluk, tak to netušim, potřebuju vaši pomoc," začala. Všichni hned začali sypat návrhy na jména.

"Andrew"

"Příliš běžný,"

"David"

"Příliš divný"

"Martin"

"Nelíbí"

"Dominic"

"Ne, Dominicu, jeden Dominic nám už stačí"

"Ale to neni fér. Vždyt' Nicky tu už máme taky."

"Nene, Nicky bude první."

"Aha, a ty seš kdo?"

Usmála se.

"Přeci Nathalia, Nicku, Nicky Dueryová je pryč...Navždy."

10.kapitola Nemilovaná

Fri, 01 May 2009 18:54:01 +0200

Po dlouhodobém přemlouvání přidávám již desátou kapitolu Nemilovaný. Všechno se to začíná chýlit ke konci, dnes dojde k odhalení. Komentujte jak jen můžete a pokud chcete, napište i svoji teorii kdo si myslíte, že je ta osoba, za kterou se detektivové vydají :D. Dnes žádnou písničku nepřidám, jsem příliš unavená na to,abych na youtube něco hledala. To víte, to ty čarodějky :D Sice jsem alkohol nepila, ale já jsem schopna být opilá i z kofoly. :D Dneska mě všehchno bolí (nohy, ruce i za krkem) a chce se mi spáááááááát :D :D Ale stejně, ten koncert byl úžasnej :D

Hned další den se krásná tmavovláska na oddělení dostavila. Lékařský plášt' vyměnila za elegantní kostýmek a vypadala opravdu dobře. To však naše detektivy nemohlo ovlivnit, zajímala je pouze doktorčina výpověd'.

"Přišli jste na něco?" zeptala se Lindsey ve výslechovce, snažila se působit seriózně, důvěryhodně.

Scotty přikývl.

"Dá se říci, že ano. Jenže, asi se vám to nebude zamlouvat," poznamenal, pohlédl na svoji partnerku, at' pokračuje.

Lilly se posadila proti Lindsey, malinko se zamračila.

"Dva dny před tím, než Nicky zmizela, jste se s ní dost ošklivě pohádala. Co nám k tomu povíte?" zeptala se.

Lindsey zbledla.

"Jak to víte? Totiž, to bylo jenom kvůli maličkosti. Občas mam chvíle, kdy chci aby lidé dělali přesně tak jak chci já. Moje naštvání byla hloupost a Nicky mi hned další den odpustila. Opravdu, nebylo to nic důležitého," odpověděla.

"Ne? Tak kvůli čemu jste se pohádali?" zajímalo Lilly. Lindsey pokrčila rameny.

"Kvůli jejímu plánu na útěk. Nesouhlasila jsem s tím, ale uvědomila jsem si, že to je jediné východisko z její situace."

"Aha, takže jenom proto, že chtěla utéci, jste jí nazvala bláznem? To je trochu přehnaná reakce, nemyslíte?" Lilly jí zřejmě nevěřila. A Scotty taky ne. Lindsey před nima něco skrývala, něco, co by mohlo objasnit celý případ. Jenže, jak přinutit tuto ženu, aby mluvila?

Lindsey znovu pokrčila rameny.

"Bylo to přehnané, ale v ten den jsem neměla dobrou náladu," odpověděla prostě.

"Víte kdo byli ti dva lidé, kdo o jejím plánu věděli před váma?"

Lin se zamyslela.

"Patty ani Dominic ne, zmiňovala je, že budou po jejím útěku smutní," znovu se trochu zamračila.

"Takže zbývá Lucas?" navrhl Scotty. Lindsey váhavě přikývla.

"Jo, to by asi sedělo," řekla tiše.

"A kdo je ten další?" pokračovala dál Lilly.

Lindsey na ní pohlédla, rozmáchla ruce v gestu, že netuší.

Náhle někdo zaklepal na dveře, vešel John.

"Lilly, Scotty? Můžete na chvíli?" zeptal se. Ti dva si vyměnili překvapené pohledy, ale šéfa z výslechovky následovali.

"Co potřebujete?" zeptala se Lilly. John se zamračil.

"Máme výsledky z ohledání těla. Mrtvé tělo mělo několikanásobnou zlomeninu lýtkové kosti. Ze záznamů vyplívá, že Nicky nikdy zlomenou nohu neměla. Naopak, v desíti letech si zlomila zápěstí. A mrtvé tělo zahojenou zlomeninu zápěstí nemělo."

Chvíli trvalo, než detektivové vstřebali převratnou informaci.

"Takže, ta mrtvá neni Nicky," konstatoval Scotty. John přikývl.

"To nám dává několik nových otázek. Kde je Nicky ted' a kdo je ta mrtvá?"

"Takže, jsme zase na začátku. A mě tolik zajímalo, kdo tu Nicky zabil. Všichni vypadali tak podezřele nevinně," kabonil se Nick.

"Já sem rád, že to neni Nicky. Vypadala jako správná holka, byla by jí škoda," nesouhlasil Scotty. Lilly přikývla.

"Kdo ví, kde je ted'. Možná má konečně život, takový jaký chtěla," řekla, hledíc na fotku mladé dívky, která znovu obživla.

"Musíme to oznámit její rodině. A všem přátelům. Někteří budou zřejmě rádi," usmívala se Kat. Taky byla ráda, že alespoň tento případ končí dobře. Tedy, né že by končil dobře, ta mrtvá by si to nemyslela, ale pro Nicky dobře končil.

"Ted' ale musíme přijít na to, kdo je ta mrtvola ve skutečnosti, co dělala na pozemku Duerových a kdo a proč jí zabil. Takže, znovu do práce, vážení. Máme toho ještě hodně před sebou," popohnal všechny John. Nikdo neváhal, ta mrtvá dívka čeká na to, aby byla pojmenována. Vždyt' ve skladu se to Jane Doeových jen hemží.

Jediný, kdo se měl ještě zabývat případem Nicky, byl Scotty s Lilly. To oni měli za úkol objet všechny, kdo byli vyslácháni a oznámit jim tu novinku.

"Stejně by mě zajímalo, co nám Lindsey tajila," poznamenala v autě Lilly. Scotty přikývla.

"Mě by toho zajímalo mnohem víc. Stále mám pocit, že nám něco unikalo. Nicky se vypařila a nikdo o ní nic nevěděl. Tedy kromě Lindsey, možná Lucase a ještě někoho. Je to až moc zamotaný. Někdo se snaží něco skrýt...Nicky nebyla typ, co jen tak opustí přátele," mluvil, mluvil, ale to už Lilly nevnímala. Vytáhla fotku usmívající se Nicky Dueryové, chvíli na ní hledala.

"Možná si na to přišel. Zkus jí přidat tak patnáct let," strčila mu dívčinu fotku před nos.

"Zlato, já řídim, počkej až zastavim," usmál se, zajel ke krajnici. Pak si vzal fotku, dlouho na ní hleděl, mračil se usilovným přemýšlením.

Náhle se mu rozsvítilo.

"Muj bože, vždyt'..."

Lilly s velikým úsměvem přikývla.

"Myslím, že jedeme špatným směrem. Naše znovunalezená Nicky bydlí trochu někde jinde," řekla.

9.kapitola Nemilovaná

Sat, 04 Apr 2009 21:01:30 +0200

Dnes jsem na netu sice jenom na chvíli, ale i tak plnim jedno přání:) Přidávám další, již devátou kapitolu Nemilovaný. Pište komenty! povinně:)

Paul Diano nebyl rád, že musel navštívit oddělení vražd ve Philadelphii. Ve vyšetřovací místnosti se tvářil nepřístupně, nenávistivě. Dával najevo, co si o tom všem myslí.

"Co zase chcete?" zeptal se hned ze začátku, jakmile Kat s Willem vešli.

"Ještě se potřebujeme zeptat na několik otázek," mávla rukou Kat a posadila se naproti Paulovi. Will stál u dveří.

"Dobrá, ale dělejte, musim taky někdy pracovat, víte?"

"Budeme se snažit to vyřídit co nejrychleji," usmála se Kat. Bylo to jasné, strategie dobrý, zlý polda byla dosti známá.

"Ublížil jste někdy Nicky?" zeptala se Kat. Paul se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

"Samozřejmě, že ne. Na ženu bych nikdy ruku nevztáhl."

Kdyby to bylo jindy, uvěřili by mu. Jenže, Lucasovo svědectví bylo věrohodné.

"Opravdu? A Lucas Tides viděl co? Vašeho dvojníka? Nebo snad máte dvojče?" Tentokrát udeřil Will. Paul na chvíli neovládl své emoce, zavřel oči, zbledl.

"O..o čem to mluvíte?" snažil se ovládnout svůj hlas.

"O tom jak jste jí uhodil. Měla roztržený ret a kdyby nezasáhl neznámý člověk, zřejmě byste jí zbil ještě víc."

Paul zavrtěl odmítavě hlavou.

"Ne, nikdy bych jí neublížil," zvýšil hlas.

"Lžete!" Kat už přestala mít trpělivost.

Paul sklopil hlavu, přemýšlel.

"Dobře, jednou jsem jí dal facku, ale jenom jednou."

"Proč?" zajímalo detektivy.

Paul pokrčil rameny. "Prostě...chovala se jako, no jako děvka. Měla krátkou sukni a tohle všechno. Navíc, řekla mi, že jsem naprosto neschopnej a nikdy mě nebude nikdo milovat. Urazila mě a musela za to zaplatit." Paul se rozpovídal.

"Ale pokud narážíte na to, že jsem jí zabil, tak se pletete. Možná jsem jí jednu vlepil, ale ten...Lucas mi dal jasně najevo, že pokud se k ní ještě přiblížim, bude to bolet víc než bolelo to zkroucený zápěstí."

"A kdo jí teda podle vás zabil?"

Paul se ušklíbl.

"To netušim, ale být vámi, podíval bych se pořádně na Lindsey Wilnearovou," prozradil jim Paul. Kat s Willem na sebe pohlédli.

"Proč?" zeptali se oba současně.

Paul se pohodlně usadil na židli, opřel se o opěrátko a začal vyprávět.

Chtěl vidět místo, které pro ni znamená více než domov. Chtěl vidět lidi, které má radši než svoji rodinu. A vlastně, chtěl se odvděčit jejímu otci, že bude vědět mnoho věcí. Za to by mohlo něco kápnout. Jerome Duery potřeboval mít o své dcerce přehled a za informace o ní a o lidech se kterýma se stýká platil.

Proto ted' Paul stál schovaný za stromem, sledoval to co se dělo pár metrů před ním, u oblíbené zídky.

Stály tam dvě dívky.

Nicky, jeho sladká a drzá Nicky a nějaká tmavovláska.

Obě se o něčem dohadovali, tak nastavil Paul ucho aby lépe slyšel.

"...děláš legraci? To je hodně blbej nápad, Nicollete," zavrtěla hlavou Lindsey. Nicky rozhodila bezradně rukama.

"Je to moje jediná šance," zopakovala už poněkolikáté. Lin zavrtěla hlavou.

"Seš blázen. A co vlastně chceš po mě?"

Nicky se pousmála.

"Jenom jednu jedinou věc." Nicky se rozhlédla kolem, jakoby tušila, že je pozorována. Pak se sklonila a zašeptala něco Lindsey do ucha. Ta se nejdřiv zatvářila překvapeně, pak dosti zaraženě a poté odmítavě.

"To po mě chtít nemůžeš, Nicky. Jsi moje kamarádka, ale tohle ne, tohle je i na mě moc."

Nicky sklopila hlavu.

"Linny, je to moje jediná šance. Věř tomu, všechno perfektně vyjde. Nikdo o tom nebude mít ani tušení..." snažila se ještě Nicky, ale Lindsey už byla definitivně rozhodnutá. Do tohohle se nezapojí.

"Asi tě zklamu Nicky, ale ne. Tohle opravdu ne. A vůbec, přemýšlela si, jak tím zraníš všechny co tě mají rádi?"

Nicky přikývla hlavou.

"Vím. Ty a...no, prostě ty už o tom víš. Dominic bude zklamaný, bude smutný, ale najde si někoho dalšího, kdo mu bude pomáhat. Patty...ta možná bude smutná do konce života. Ale, jednou jí to možná dojde. Sestra, tak ta si na mě za pár let sotva vzpomene a to je asi vše." Usmívala se. Usmívala se a to Lindsey nakrklo nejvíce.

"Zničíš tim životy ostatních. Můj, protože budu muset všem lhát a i ostatním, protože ty se z toho hned tak nevzpamatují. Zničíš je a sama si budeš žít někde, někde jinde a št'astná? Nikdy Nicolette, nikdy. Takovou nespravedlnost nedopustím."

Nicky chvíli přemýšlela, pak přikývla.

"Takovouhle reakci jsem čekala. Tušila jsem, že odmítneš," řekla nakonec.

Lindsey vykulila oči.

"Tak proč ses mě vůbec ptala?" nechápala.

"Zkouška. Zatim byli jen dva lidé, kteří souhlasili. U těhlech dvou ted' vím, že jim můžu důvěřovat," odpověděla Nicky jakoby nic.

"Důvěřovat? Ty seš prostě blázen, opravdovej blázen. Asi budu muset chvíli přemýšlet, zda vůbec chci s tebou se dále stýkat, protože se mi začíná zdát, že ti už přeskočilo. Zatim sbohem..."

Lindsey odešla, nechala tam Nicky samotnou. Paul ještě slyšel, jak si Lin něco mumlá. Moc dobře zaslechl slovo "vražda"...

"Takže, zkuste si s Lindsey promluvit. Dva dny po tomhle totiž Nicky zmizela. A to je přinejmenším zvláštní."

Paul měl pravdu, zvláštní to bylo. At' byl tenhle muž jakýkoliv, právě jim poskytl svědectví. Důvěryhodné svědectví.

"Tohle se zamotává. Nicky chtěla za pomocí Lindsey a Dominica utéci, ale nepodařilo se jí to, té noci zmizela. Jenže, dva dny předtím, se takhle se svojí kamarádkou pohádala a to se za dva dny nespraví. Lindsey by jí nepomohla utéci. Tady to hodně nesedí, budeme si muset s paní doktorkou promluvit..." Shrnul vše Nick.

Scotty se ušklíbl.

"Těch doktorů tady ale máme. Lindsey, Lucas, Nathalie..." zavrtěl hlavou.

"Ale Nathalie k tomu nepatří. Naštěstí, udělala na mě dobrý dojem," zapojila se do hovoru Lilly. Něco jí nesedělo. Opravdu moc nesedělo. Navíc, nejvíc jí štvalo to, že ještě nebylo potvrzeno, že to mrtvé tělo byla skutečně Nicky.

"No, tak si nechme naši Lindsey předvolat..."

8.kapitola Nemilovaná

Fri, 27 Mar 2009 21:31:12 +0100

Ehm...někdo mě překecal at' přidám další kapitolu, tak to je tu:) Pište komenty, prosím:)

Další kroky policistů vedly k domku na předměstí Philadelphie, k domku Lucase Tidese a jeho rodiny.

Scotty zaklepal na dveře, chvíli vyčkal a zaklepal znovu. Teprve poté se dveře otevřely. V nich stála vysoká, asi třicetiletá žena s přátelským, trochu zasněným pohledem.

"Co si přejete?" zeptala se zvědavě. Odpověděla jí Lilly.

"Rushová, Valens, jsme z oddělení vražd. Chceme se na něco zeptat vašeho manžela, Lucase..."

Žena se usmála, pohodila hřívou tmavě hnědých vlasů.

"Nejsem Lukova manželka," poznamenala. Detektivové si vyměnily překvapené pohledy.

"Jsem..něco jako přítelkyně, spíše však kamarádka," vysvětlila žena. Pak si zřejmě uvědomila, že se nepředstavila.

Natáhla před sebe ruku.

"Doktorka Nathalia Derdecková. Posad'te se zatím v obýváku, Lucase zavolám."

Hned jak si potřásli rukou, žena se od nich odpojila a zamířila do schodů zavolat Lucase.

"Zajímavá žena," podotkl Scotty. Udělalo na něj dojem to, že Lucas a ta...Nathalia spolu nebyli oddáni a přesto spolu žijí. A kdo ví, jestli spolu vůbec spí.

Lilly neodpověděla, hleděla na nějaké fotky nad krbem. Ve chvíli kdy v rukou držela jednu z nich, přišel do pokoje vysoký, dobře stavěný muž v bílé košily a tmavých džínách.

"Dobrý den, jsem Lucas Tides, jste tu kvůli Nicky, že?" zeptal se okamžitě. Scotty přikývl, všichni se posadili do křesel.

"Hezká fotka," poznamenala Lilly, v rukou stále třímající zarámovanou fotografii.

Lucas přikývl.

"Ano, máte pravdu. Jsme na ní všichni. Nicky, Marion, Lindsey, Patty, Dominic a já."

Opravdu. Šestice mladých lidí na fotce se usmívala, netušila co je všechny čeká. Tolik se toho změnilo. A věci se stále mění.

"Jaký vztah jste měl k Nicky?" začal se ptát Scotty. Lucas na chvíli přemýšlel,občas pohledem vrhl k Nathalii sedící naproti němu.

"Pokud chceš, odejdu. Stejně ještě musím něco dodělat," povšimla si jeho pohledu Nathalia. Lucas však zavrtěl hlavou.

"Ne, ne, Nathy, sed' tu, práce ti neuteče," pozvedl ruku. Pak znovu pohlédl na detektivy.

"Měl jsem ji rád. Byla neuvěřitelný romantik a snílek. Možná to jí dělalo jinou než ostatní. Ráda v něco, či někomu věřila a dalo se důvěřovat jí. Opravdu moc jí zaleželo na svých přátelích..."

"Dobře, ale to pouze řikáte, jaká byla. My chceme vědět, jaký jste měl k ní vztah," přerušila ho Lilly. Lucas pokýval hlavou.

"Samozřejmě, zaběhl jsem trochu jinam. Jak jsem už řekl, měl jsem ji rád, ale to bylo vše. Nechodil jsem s ní, vlastně, to ani nechtěla. Ona chtěla lásku a tu jsem ji dát nemohl." Možná v jeho hlase byl znát stín smutku.

"Takže, byla pouze mojí kamarádkou. Kdyby tu ještě byla mezi námi, možná by se to změnilo."

Konečně se Lucas vyjádřil jednoznačně. On s ní nechodil a ani o ní zřejmě neměl velký zájem. Přesto ji měl rád. Ale mít rád je od milovat opravdu vzdálené.

"A myslíte, že vás milovala?" zeptala se Lilly. Lucas pokrčil rameny.

"To netuším, ale spíše bych řekl, že si nebyla jistá ve svých citech. Proto se je snažila skrývat. Spíše mě měla pouze ráda a věřila mi. Tu důvěru si mnoho lidí plete s láskou..."

Na to neměl nikdo co říci. Lucas vrhl na Nicky jiný pohled. Předtím to byla naivně zamilovaná holka, princezna, co chtěla pana dokonalého. Díky Lucasovi si detektivové uvědomili, že Nicky nebyla hloupě zamilovaná. Ona si přesně uvědomovala co může a nemůže mít. Věděla, že Lucase mít nebude. Věděla to a smířila se s tím. Nic jiného jí nezbývalo.

"Promiňte, odskočím si," ozvala se náhle Nathalie, zvedla se z pohovky a s pohledem k zemi zamířila pryč z místnosti. Lilly si všimla, že je podivně bledá.

Lucas jí zamračeně sledoval, zřejmě měl o ní starost.

"Je vaše přítelkyně v pořádku?" zeptal se Scotty, též zamračeně. Lucas zkousl ret.

"Sice jsem doktor, ale na tohle odpověd' neznám. Ale věřte mi, chtěl bych ji znát..." Nelhal, o svojí partnerku měl strach, přesto Scottyho slova poupravil.

"A neni moje přítelkyně, spíše kamarádka," dodal.

Lilly pozvedla obočí.

"Tak proč spolu bydlíte?" zeptala se.

Lucas se pousmál.

"Nathalie je psychiatr, já jsem psycholog. Pojí nás naše práce a koníčky. Když Nathy sháněla byt, rozhodl jsem se jí pomoci. Dům je velký a já ji mam rád." Uvedl jejich vztah na pravou míru.

"A máte přítelkyni?" byl zvědavý Scotty. Tato otázka by se dala pokládat za drzou a příliš osobní, s několik let starou vraždou neměla souvislost, Lucas přesto s úsměvem odpověděl.

"Nemám a nic mi nechybí. Zatím mi stačí má práce a věrní přátelé."

Ženy tedy neměly v Lucasově životě žádný význam.

"A jestli mám přítele se mě prosím ani neptejte. Nemám," zasmál se a po chvíli dodal: "Taky nepotřebuju."

"Dobře...mohl byste nám ještě říci zda si nepamatujete něco co by nám mohlo pomoci?" začal se zase Scotty věnovat případu. Čekal, že se Lilly přidá, ale ta měla jinou starost. S omluvným výrazem se zvedla z pohovky a zamířila ven z místnosti.

"Pamatuju si jednu příhodu s Nicolettiným...přítelem Paulem. Pokud chcete, řeknu vám, co jsem viděl a do čeho jsem zasáhl. Možná neuváženě..." Lucas začal vyprávět.

Mladík šel po poloprázdné ulici, rozhlížel se kolem. Byla už tma, nikde nikdo. Neměl strach, už nebyl dítě.

Náhle uslyšel ránu a výkřik. Neváhal a rozeběhl se k místu, odkud to slyšel. Spatřil mladou, asi patnáctiletou dívku klečící na zemi, obličej ve dlaních. Nad ní stál mladý muž s napřaženou rukou.

Lucas potřeboval jen chvíli na to aby si uvědomil co se děje.

Popadl Paula za ruku, zakroutil mu jí za zády.

"Nech jí být, parchante," řekl klidně. Paul zařval bolestí, dívka zvedla hlavu. Nicky měla roztržený ret, plakala. Krev ze rtu jí tekla přes bradu až do výstřihu zelinkavého trička. Zřejmě šla odněkud z diskotéky.

"Hele, kámo, nech mě jo? Je to moje holka," snažil se z toho vymluvit Paul. Lucas ho přesto nepustil, pohlédl na Nicky. Ta němě přikývla.

"Přesto ti to nedává právo jí mlátit...vypadni, at' tě tu nevidim. A opovaž se na ní ještě sáhnout."

Lucas Paula pustil, nechat ho odejít. Nebo spíše zdrhnout.

Jakmile Paul zmizel z dohledu, natáhl Luky ruku a pomohl Nicky vstát.

"V pořádku, slečno?" zeptal se s mírným úsměvem.

Nicky si otřela krev z brady, taky se usmála.

"Díky moc za pomoc. Jinak, já jsem Nicky," představila se. Lucas přikývl a sám se představil.

"Kdo to byl?" přerušil začínající ticho. Nicky pokrčila rameny.

"No..dá se říci že můj kluk," odpověděla tiše a s mírnou ironii. Ta ironie se mu na ní líbila vždycky nejvíc.

"Proč s nim chodíš, když tě mlátí?" nechápal Lucas. Dívka na něj pohlédla.

"A zajímá tě to? Protože to je opravdu na dlouho."

Svlékl si svoji bundu, přehodil jí přes její ramena.

"Sice nevim kde bydlíš, ale tipuji, že to nebude zrovna blízsko. A já tě hodlám doprovodit, času je tedy dost."

Nechtěl si hrát na hrdinu, jen měl o tu holčinu strach. Vypadala tak slabě a to i když se snažila působit, že jí nic neni.

V tu noc jí doprovodil až před dům. Moc mu o sobě neřekla, nebyla zvyklá mluvit, ale přesto se dozvěděl to hlavní. Další den se sešli znova, chtěl se ujistit, že je v pořádku. Pozvala ho do centra a ukázala tak místo, kde může pomáhat těm co nemají zrovna moc štěstí v životě. Jediné setkání a touha pomoci mu otevřela dveře před novým životem. Podle něj, lepším životem.

"Tak jsme se s Nicky seznámili," dovyprávěl Lucas. Scotty na něj hleděl s jistým respektem. Tenhle muž se byl už i jako mladý schopen zastat slabší a neznámé ženy. Ten rozhodně mezi podezřelé nepatří.

"No, děkuji vám za pomoc, už pujdu," uvědomil si Scotty, že už je čas jít. Lucas přikývl.

"Kdybyste potřebovali pomoc, naše dveře jsou otevřené. Hlavně najděte toho, kdo jí tak ublížil..."

Scotty zrovna odcházel, když potkal Lilly, scházející ze schodů.

"Kde si byla?" zeptal se šeptem. Rukou mu naznačila, že o tomhle se budou bavit až v autě. Rozloučili se a odešli.

"No, kde si byla?" zopakoval Scotty znovu svoji otázku.

Lilly se tajuplně usmála.

"Už vim, co je s Nathalii," odpověděla.

"Co?"

"Do tohohle domu zřejmě přibude další člen."

Chvíli ho nechala přemýšlet.

"To..to je jako těhotná? Ale, vždyt' spolu nechodí," nechápal Scotty. Lilly pokrčila rameny.

"Možná spolu nechodí, ale prý se spolu jednou vyspali. Sice díky opilosti, ale má to své důsledky."

Scotty si hvízdl.

"Zajímalo by mě, jak na to bude reagovat pan doktor..."

7.kapitola Nemilovaná

Sun, 22 Mar 2009 18:13:15 +0100

Ha...další kapitolka je tu. Dnes se tam objeví postava, se kterou budeme mít tu čest i v dalším díle:D:D (nojo, už píšu třetí díl, ale asi ho znova přepíšu) Napadl mě jiný, zajímavější děj :D

Jinak, díky za vaše komentáře, doufám, že se překonáte a napíšete jich co nejvíc:) :)

Další ráno se znovu všichni sešli na oddělení, všichni čekali na to, až příjde Patricia Selenová, další dobrá kamarádka Nicky Dueryové. Patty byla předvolána na desátou hodinu, ale na pracovišti se objevila kolem jedenácté, rozpačitě se usmívala, rozhlížela se kolem. První, kdo si drobné, štíhlé světlovlásky všiml byl Nick Vera.

"Mohu vám nějak pomoci, slečno?" zeptal se. Patricia rychle pokývala hlavou.

"Jsem Patty Selenová, dostala jsem dopis, že jsem měla sem přijít v deset, ale ještě sem tady nikdy nebyla, takže jsem zabloudila a nikde po městě nejsou ukazatelé kde policejní oddělení je a tak jsem tady až tak pozdě," vychrlila ze sebe. Nick vykulil oči, takhle rychle snad nikoho mluvit ještě neslyšel.

Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval.

"Uh...výborně, slečno. Pojd'te se mnou, prosím," usmál se. Žena přikývla, ale zvědavost jí nedala a musela se zeptat na to, co jí nejvíce zajímalo.

"A proč tu vlastně jsem?"

Nick se pousmál, tahle žena se mu začínala líbit.

"Jde o vaší kamarádku, Nicky Duery," odpověděl.

Patty pokrčila obočí.

"Nicky?Vždyt' ta je...ta zmizela ne? Co ještě chcete?" nechápala a tak se Nick ujal do vysvětlování.

"Takže...vy jste našli její kostru? Páni..teda jako, né že by mě to těšilo, je to smutný, Nicky mam...měla jsem ráda, ale stejně to je překvapující. Celý roky je pohřešovaná a nikdo o ní nic neví a nakonec se najde na vlastním pozemku. Chudák Nicky. Byla to moje zlatíčko...taková moje..bludička, víte? Ona neměla nikdy problémy proto sem nechápala proč zmizela. Ona neměla žádný trápení, pouze se starala o trápení ostatních. Kéž by tu znovu byla mezi náma." Patricia si otřela slzy.

"Dobře, dobře, Patricio...měla Nicky kluka?" zeptal se Nick už ve vyšetřovací místnosti.

Patty se zamyslela.

"Jo...měla. Paula, ale toho dá se říci nenáviděla, teda, nenáviděla by ho, kdyby nepatřila mezi ty lidi, co si řekli, že nikdy nikoho nebudou nenávidět. Byla to zlatíčko..."

"A byla do někoho zamilovaná?" Nadhodil Nick další téma. Patricie se nemuseli ostatní ptát, povídala ráda.

"Nojo..bylo jí patnáct a stejně jako já byla zamilovaná. Teda, jako nejdřív měla problémy s tim, koho vlastně miluje. Nejdřiv to byl Dominic, milý, roztomilý Dominic a pak to byl Lukas. Luky byl dokonalej a to nepřeháním. Fakt, měla ho ráda každá..."

Poprvé slyšeli detektivové o nějakém Lucasovi.

"Co to bylo za kluka?"

Patty se zasněně usmála.

"Byl nejenom hezkej, ale i chytrej. Opravdu moc chytrej. Nicky a on spolu vždycky vedli debaty, který měli ukázat, kdo je chytřejší. Fakt hezký. A byl milej a nelhal. Jo, takovej Luky byl..."

"Kde se poznali? a kdy?"

Patricia se zamračila. Vzpomenout si i na takovýhle detail bylo těžké.

"Myslim...myslim že v centru...jo, v centru. Ale jak, to fakt netušim. Mě s nim seznámila až ona. Zeptejte se jeho, jmenuje se Lucas Tides, bydlí tady v Philly..."

"Dobře, Patty...můžete nám říct ještě něco? Třeba o Ničině kamarádce Marion..." Další nadhozené téma, kterého se Patty lehce chytla.

"Marion...tmavý stín na Ničině duši. Nicky se jí bála. Měla strach, že se na ní Marion naštve, že jí pomluví, že jí vezme všechny kamarády. Vždyt' to znáte, holčičí problémy...ale největší problém byl v tom, že Marion žárlila, že si Nicky tak strašně rozumí se mnou a pak vlastně i s Dominicem...a vlastně i Lucasem..."

"Byla Marion schopná ublížit?"

"Psychicky určitě, ale jestli fyzicky? To opravdu netušim, ale možný to je...rozhodně si pamatuju, že v den, kdy Nicky zmizela, se s Marion pohádali. Tak nějak...zase kvůli všemu..."

"Hele, dneska má přijít Luky...to zase bude zábava" zasmála se Nicky. Už se téměř stmívalo, mohlo být tak šest hodin večer. Skupinka mladých lidí seděla na zídce, bavila se.

"Hmm...to teda bude," zabručela mladá tmavovláska.Všichni na ni nechápavě pohlédli.

"Co tím myslíš?" zeptala se Patricia.

Marian pokrčila rameny.

"Nic, radši nic..." řekla stále stejným tónem.

"Slečna je zase uražená? V tom případě já odcházím, nemam na to náladu." Dominic seskočil ze zídky, popřál všem dobrou noc a dříve než se ostatní mohli vzpamatovat, odešel.

Čtyři dívky tak zůstaly o samotě.

"Výborně, vyhnala si Nicka..." podotkla sarkasticky Patricia. Štvalo jí to.

"Hmm...stejně tu byl na nic. Stejně jako já, takže můžu v klidu odejít..."

"Hey...Marian, já se nechci znovu hádat. Řekni nám, co tě trápí..." začala Nicky, doufajíc, že se vyhne konfliktu, kterého se tolik obávala. Marian ale byla rozhodnutá se pohádat a od svého cíle nechtěla ustoupit.

"Já vim, ty se nikdy nechceš hádat, ale vždycky seš to právě ty, kdo hádku rozpoutá. A víš proč? protože za všechno můžeš ty..." Marian zase zaútočila, Nicky však byla připravena.

"Vidiš, to jsem už někde slyšela. Co ještě mi chceš říct?" zajímalo jí s úsměvem. Patty si však moc dobře všimla bolesti v jejích očích.

"Co? Pokud si myslíš, že máš u Lukase šanci, seš úplně vedle, víš?" Marian pokračovala.

Nicky pokrčila rameny.

"Mě to nevadí...nikdo nemůže mít vše. Hlavně že jsme přáteli a že mu věřím."

"Ale mě nevěříš co? Všem ostatním jo, ale mě ne. A víš co? Já tobě taky nevěřim. Nevěřim ti, že ho miluješ. Takhle rychle se nemůžeš zamilovat, víš? To bys musela být jedině děvka."

Jediná Ničina reakce byla ta, že se pousmála.

"Víš, nejsem si jistá, že ho miluji. Je to zvláštní...věřim mu, mohu se mu svěřovat, ale se svýma citama k němu si jistá nejsem. Ale stejně, i kdybych byla, je to jedno, nemyslíš?"

Bylo až s podivem, jak byla Nicky klidná. Jakoby našla vnitřní mír, něco co jí dodávalo odvahu a sílu...

"Seš chladná jak...jak...seš příšerná Nicolette Dueryová. A už tě nikdy nechci vidět...a...a...a u Lukyho stejně nemáš šanci."

"Nikdy neříkej nikdy, Marian..." promluvil náhle kdosi. Všichni se otočili a pohlédli do tváře mladého kluka s chytrým pohledem.

"Luky?Lucasi?" chytla jako první řeč Patricia, která se vše snažila urovnat úsměvem. Lucas však hleděl přímo na Marian.

"Myslel jsem, že jseš trochu jiná...doufal jsem, že nejseš ta tajemná dívka o které Nicky pořád mluví jako o někom, z koho má strach..." promlouval. Marian na něj hleděla se slzama v očích.

"Lucasi, já to tak nemyslela..." začala se omlouvat. Lucas zavrtěl hlavou.

"Mě se neomlouvej..." začal a pohlédl na Nicky, na dívku se sklopenou tváří k zemi.

Marian mlčela.

"Je to v pořádku. Marion, nemusíš se omlouvat. Nemáš ani za co," usmála se smutně Nicky. Když na Marion pohlédla, bylo vidět...odcizení. Né nenávist, pouze nedůvěru a odcizení.

"Takhle to bylo no. Po tomhle sme se všichni rozešli a ráno se v centru roznesla zpráva, že Nicky zmizela. Možná za to mohla Marion...já nevim, mohlo se stát cokoliv. Ale pamatuju si...že jsem se cítila strašně..prázdná. Jo, prázdná...Zmizel mi někdo kdo..byl něco jako mím sourozencem. Víte, Nicky Dueryovou znalo málo lidí. A dá se říci, že já ji znala. Věděla jsem jak se kdy cítí a proč, prostě jsem jí znala. A někdo mi ji vzal. Byla mím opěrným systémem. Stějně jako u Lindsey...Ona byla nepostradatelná. Možná proto si osud vybral právě jí. Protože tak potrestal nás všechny...za naši mladickou nerozvážnost, za smích...za všechno." Patricia plakala. Slzy jí stékaly dolů po hezké tváři, v jejích hnědých očích se znovu objevil výraz, který měla kdysi když se dozvěděla, že číst jí samé zmizelo. Strach, překvapení a zlobu.

"Je nám to líto, Patricie," pronesl tiše Nick. Patty u všech vzbuzovala dojem, že je křehká a slabá. I když takovou nebyla.

"A víte co je na tom nejhorší? Ráno toho dne...měla Nicky další ze svých..předtuch. Měla strach z toho, že se někomu něco stane. A jediný kdo to odnesl byla Nicky. Proč je osud takovej? Proč je Bůh takovej? Proč to nemohl být někdo jiný?" Samé proč. Samá otázka a žádná odpověd'...

6.kapitola Nemilovaná

Sun, 08 Mar 2009 17:15:13 +0100

Na popud Péti dodávám další kapitolu CC. Sice jsem chtěla stávkovat, jelikož mě naštvalo, že k minulý kapitole jsou jen dva komentáře, ale co se dá dělat. Tak doufám, že se polepšíte, protože mě to vcelku mrzelo.

5.chapter

Nakonec se Lucia a Jerome Dueryovy dostavili. Sice s dvouhodinovým spožděním, ale hlavně že tu byli.

"Už jste něco zjistili?" zeptal se detektivů Jerome ve výslechové místnosti. Scotty přikývl.

"Co nám povíte o Paulu Dianovi?" začala s výslechem Lilly. Lucia vykulila modré oči, pohlédla na svého muže. Ten zachoval klid.

"Paul měl být Nickin manžel," odpověděl suše.

"Ale nebyl jím. Dala mu košem." Protentokrát promluvil Scotty.

Jerome pokrčil rameny. "Nevážila si toho co měla."

"Možná chtěla víc...třeba chtěla přátelství..." nadhodila Lilly. Lucie sice vrhla po muži nervózní pohled, ale žádná jiná reakce nenastala.

"Dobrá. Co se stalo poté, co vám Nicky řekla, že má nové kamarády? Lidi z centra? Chudáky bez budoucnosti?"

"Byl to její život. Mohla si kamarádit s kým chtěla," snažil se lhát Jerome. Lilly ho přerušila.

"Opravdu? Tak proč nám Paul řekl, že byla Nicky zfackovaná za to, že měla jiné přátelé, než jste chtěli aby měla? Neřikejte, že vás to nenaštvalo? Neposlouchala vás, vedla tajný život. To vás naštvalo..." Trochu zvýšila hlas.

Lucii začaly po tváři stékat slzy.

"Ona...ona se nemohla s těma lidma zahazovat. Museli jsme jí to zakázat. Museli..jinak by nám to poté vyčítala..."

Jerome jí přerušil hlasitým výkřikem mlč.

Ona ho ale neposlechla.

"Jak přišla z tý diskotéky, dostala zaracha...a všechno se pokazilo..."

"Kde si byla?" zařval Jerome. Čekal na ní v pokoji, až se vrátí. To co viděl ho rozčílilo. Na tváři měla zasněný výraz, byla namalovaná. A to oblečení. Jako šlapka. Džínsy, tílko s výstřihem, boty na podpatku. Tohle už nebyla jeho dcera. Tohle byla ostuda.

Ten zasněný, št'astný výraz jí z tváře hned zmizel.

"Pryč," odpověděla stroze. Vlepil jí další facku. Už s tim nic nedělala, začala si zvykat.

Pohlédla na matku stojící v rohu. Možná chtěla aby se jí Lucia zastala...

"Kde? S těma tvejma vyvrhelama společnosti? S těma nulama? Jestli jo, si sama nula." řval stále Jerome. Ušklíbla se.

"Tak jsem nula. Furt lepší být nula co nic neznamená, než být jako ty..." Nebylo divu, že za svoji drzost dostala další facku.

"Tak tohle si přehnala holčičko. Tohleto si nenechám líbit. Máš zaracha, nesmíš z domu. Zavolám do školy, že jsi nemocná. A teprve ted' poznáš, jaký to je žít bez peněz. Budeš plnit každé mé přání, budeš služkou. Od ted' až do odvolání..."

Sklonila hlavu, zkousla ret. Tohle byl krutý trest. Ale ona uteče. Určitě. Podaří se jí to. Vždyt' už je to vše naplánované. Ještě týden a bude volná. Svobodná...

"Převleč se do něčeho slušnějšího a jdi spát. ráno tě chci vidět pracovat v kuchyni," poručil Jerome a vydal se pryč. Neprotestovala, jenom pohlédla na matku. V jejích očích bylo vidět zklamání.

"Chtěla jsem ti říct, že jsem zamilovaná...ale tebe to asi zajímat nebude..." povzdechla si, zašla do koupelny. Nechala Luciu se svými myšlenkami...

"Byla zamilovaná? Do koho?" zeptal se Scotty. Lucie pokrčila rameny.

"To bylo poprvé a naposledy co se o něčem takovém zmínila...Asi jsem se o ní měla více zajímat." Bylo vidět, že toho Lucia lituje. Trochu pozdě...

"Víte...zjistili jsme, že ten den kdy zemřela, chtěla utéci. Už se nedivím proč..." poznamenala na rozloučenou Lilly. Jerome s Lucii měli o čem přemýšlet.

"Lil? Mam se stavit já u tebe, nebo přijedeš ty ke mě?" zeptal se Scotty na odchodu. Jeho přítelkyně se usmála.

"Tohle řešíme každý večer, den co den..." zavrtěla hlavou. Objal jí kolem ramen. Stejně na oddělení už nikdo nebyl.

"To je pravda, ale jak jinak to vyřešit?" Usmála se.

"Co třeba společným bydlením?"

Tohle nečekal. Takový návrh. A od Lilly Rushové, ledové královny oddělení vražd...

"To je skvělý nápad. U tebe nebo u mě?" začal hned. Začala se smát.

"Zlato, tohle musíme naplánovat při nějaký večeři, takhle v chůzi to nejde. Takže, v deset bud' u mě, udělám něco k jídlu," navrhla. Překvapeně na ni pohlédl.

"Ty umíš vařit?" pochyboval. Zavrtěla hlavou.

"Ne, ale donešená pizza je vždycky dobrá..."

Za tohle jí musel políbit. Byla tak roztomilá, když se usmívala, když byla štastná.

Jen jediná myšlenka mu dělala trochu starosti. Pokud budou mít společnou domácnost, budou muset jíst jen polotovary, nebo bude muset vařit on. A to se rozhodně uvaří...

Odcházející dvojici pohledem sledoval John Stillman. Mýlili se, když si mysleli, že na oddělení zůstali jediný...

John se usmíval, byl rád, že ti dva jsou spolu. Lilly pro něj byla jako druhá dcera a byl štastný, když byla štastná ona. A on věděl jednu věc, se Scottym štastná je. A Scotty jí vědomě neublíží...

Nemilovaná 5.kapitola

Sat, 21 Feb 2009 20:33:27 +0100

Zdravím vás všechny. Dnes přidávám už pátou kapitolu CC. Doufám, že se bude líbit, pište komentáře =) =) Poslední dobou mám rozepsaných tolik povídek,že nevim, kterou psát dřív :D Navíc, znovu jsem začala překládat z angliny, což mi taky bere čas. :D Netušim tedy, kdy se zase příště ozvu. :):)

Souběžně s Dominicem také probíhal výslech s Paulem Dianem. Tento muž, bohatý podnikatel se tvářil dost nepřístupně.

"Jste tu kvůli Nicolette, že? Nemám na vás moc času, takže to nebudu protahovat. Nicolette patřila k těm hlupačkám co si nevážili toho co měli. Naši rodiče dohodli, že se vezmeme a měla to přijmout. Ona se ale vzpírala. Její chyba. Kdyby mě chtěla, měla by výborného manžela, zázemí a nemusela by nic dělat. Jenže ona měla svoji hlavu," začal arogantní, tmavovlasý, pečlivě upravený muž. Ten rozhodně sympatický nebyl. Možná měl peníze, ale neměl pochopení. A neuměl milovat.

"Odmítla vás, že? To vás muselo hodně rozlobit..." začal Nick. Paul se zamračil. Nebyl hlupák a věděl co detektiv naznačuje.

"Ne, nenaštvalo mě to. A už vůbec bych kvůli tý holce nevraždil. Vždyt' ona nevěděla co chce. Navíc, mě ani nezajímala," pokrčil rameny Paul.

"Dobře...a můžete nám říct něco co by nám mohlo pomoci?" rezignoval Will.

Paul přikývl.

"Můžu. Její rodiče nebyli tak bezproblémový jak se zdálo. Minimálně se s nima Nicky jednou dost ošklivě pohádala..."

Rodiná večeře. Veselí. Přetvářka.

Obě rodiny, Dueryovy i Dianovy se sešli aby si promluvili o nějakých finančních záležitostech. Danielka si hrála se dvěma malýma dětma Dianových, Nicky s Paulem se měli více sblížit. To se ale dívce moc nelíbilo. Mělo svůj vlastní plán, poprvé byla té noci pozvána na diskotéku a jenom díky té rodinné večeři, nemohla jít. Začínala svůj domov nesnášet.

A začínalo se jí stýskat.

"Nicolette, co se děje?" všimla si matka. Nejprve Nicky nechápala jak si mohl někdo její upadající nálady povšimnout, ale pak ucítila něco mokrého na tváři. Plakala aniž by o tom věděla. Tolik chtěla být s lidma, které má ráda a kteří mají rádi ji. Z toho, že něco prožijou bez ní, jí začalo být zle. Tolik záviděla, že ostatní mohou být spolu, mohou se spolu radovat i plakat...

"Nic, jen mě trochu bolí hlava," zalhala okamžitě. Nemohla říci pravdu. Matka by to nepochopila. Navíc, určitě by jí docházky do centra zakázala. A to by nepřežila.

"Lžeš. Co se děje?" zeptala se jí matka šeptem. Nicky sklonila hlavu, nenápadně setřela slzy, aby si toho ostatní u stolu nevšimli. Už nemohla lhát. Na to měla svoji mámu moc ráda.

"Chtěla jsem jít ve se svými kamarády," odpověděla podle pravdy. Matka povytáhla obočí.

"S kamarády? Jakými?" zajímalo jí.

"S mými," snažila se vše ututlat Nicky, ale matka jí na to neskočila.

"Se spolužáky?" Podle Nickina výrazu poznala, že ze školy ne.

"Ty máš nějaké kamarády i jinde než ve škole? Jaký? Chci je poznat. Doufám,že to nejsou žádní budižničemové a že stojí za tvoje přátelství. Snad víš kam patříš," začala matka. Jediné co Nicky udělala, bylo to, že protočila očima. A dostala facku, čímž upoutala pozornost všech u stolu. Nikdo zatím o probíhajícím rozhovoru nevěděl. Krom Paula.

"Nebud' ke mě drzá a odpověz. Co to je za kamarády?" zeptala se jí hlasitě matka. Nicky těžce zadržovala slzy.

"Z centra pro děti a mládež," zašeptala, jelikož věděla, jak budou všichni reagovat. Dostala druhou facku, tentokrát od otce.

"Ty se paktuješ s chudákama? Myslíš, že tě vychováváme aby ses vdala za nějakýho dělníka? Ty máš na víc, Nicolette," řekl přísným hlasem Jerome. Tohle si Nicky ale líbit nenechala. Možná kdysi, když ještě neznala lidi z centra. Jenže ted'? Její otec urazil její nejlepší kamarády.

"Nejsou to žádní chudáci. Jsou to normální lidi, kteří si ale všímaj věcí kolem sebe. Možná nemají moc peněz, ale mají srdce. Mam je ráda, je to moje druhá rodina. To je moje víc. Na ně já mam a mam štěstí, že je mam, protože kdybych byla ještě víc nafoukanější, ještě víc...jako vy, nemohla bych mezi ně patřit." Snažila se o to, aby její slova dávala smysl, ale na jazyku toho měla tolik, že nemohla přemýšlet.

"Mlč, Nicolette a jdi do svého pokoje. Ještě si o tom promluvíme, ted' máme návštěvu. Nebudeš nám přeci dělat ostudu. Jdi a už se tady dneska neukazuj..."

Nicky bez protestů odešla a ještě téhož večera odešla z domu, aby se mohla zúčastnit té akce. Když se vrátila, čekalo jí peklo...

"Takže další věc, kterou nám její rodiče opoměli říci. Oni o lidech z centra věděli..." zamračil se Nick. Měl pravdu. Rodiče Nicky Dueryové byli zatím těmi největšími podezřelými.

Už se stmívalo, pracovníci na oddělení vražd pomalu odcházeli domů, za svými rodinami, či jenom za svojí televizí a gaučem. Dva však zůstat museli. Scotty s Lilly čekali až se uráčí přijít rodina Dueryových k výslechu.

"Víš, pořád mám pocit, že...že, bychom po osudu právě té dívky pátrat neměli," začala Lilly, sedíc na pohovce v kuchyňce. Scotty na ní překvapeně pohlédl.

"Proč?"

Pokrčila rameny. "Netušim, ale mám takový divný pocit. Vždyt' si ani nejsme jistí, že ta kostra je právě Nicky Dueryová.

A pokud to neni ona, odhalujeme věci, které bychom vědět neměli...až moc zasahujeme do soukromí a otevíráme cizí rány."

Pochopil. Přesunul se k ní blíže, pohladil po tváři. Samozřejmě že přemýšlela o tom jejich případu asi před měsícem.

Samuel Berklyns, andělská Iseult...a spousta otevřených ran, odhalených tajemstvích. Chápal ji.

"Nemysli už na to. Ty si za to nemohla," začal už poněkolikáté. Zavrtěla hlavou.

"Mohla. Neměl to být on, kdo měl zemřít. Nezasloužil si to..." Snažila se být silná, ale slzám se neubránila. Něžně jí políbil na rty.

"Lásko, je to pryč. Thomas je ve vězení, už nemůže komukoliv ublížit. A ty...měla bys na to zapomenout. Udělej to pro mě prosím. Zapomeň na jeho výpověd', na všechno."

Ušklíbla se.

"Myslíš, že zvládnu zapomenou na Sama?" zeptala se ironicky. Ztuhl. Měla pravdu.

"Ne, on tu s námi zůstane jako duch. Bude tě následovat kamkoliv půjdeš, bude doprovázet jakoukoliv tvoji myšlenku. Nikdy nezmizí. Stejně jako nikdy nezmizí Elisa."

Pohlédla mu do očí. Nelhal. Elisa i Samuel tu budou navždy. Dva lidé, kteří byli milováni, ale nemohli milovat. Jejich stíny tu zůstanou navždy, nikdy neodejdou.

Objala ho, hlavu položila na jeho hrud'. Samuel tu sice už nebyl, ale ted' měla Scottyho. Milovala ho. A doufala, že o něj nikdy nepříjde. To by už nezvládla...

Pevně ji k sobě přitiskl, políbil jí do vlasů. Elisa tu sice už nebyla, ale ted' měl Lilly. Miloval ji. A doufal, že o ni nikdy nepřijde. To by už nezvládl...

Forever in Love

Sun, 01 Feb 2009 21:03:30 +0100

Po dlouhé době jsem zpět a s něčim novým :D Mám novou závislost a ta závislost se nejmenuje jinak než Twilight (Stmívání)

Jsem do toho fakt magor a to nemůže dopadnout jinak než napsanou povídkou.

Ted' sem vkládám jednorázovku o setkání mezi dvěma postavami z Twilight. Miluju pairing Carlisle/Esme :)

Snažila jsem se aby to bylo to nejlepší c sem ze sebe mohla dostat =) hezký čtení a pište komentáře. Povinně.

Jinak, tahle povídka je věnnována třem lidem. Lence, aby se naučila řikat Carlisleovo jméno, Pétě, protože ona je na tom závislá (a na čem závislá neni?!) a Nikče, která byla první kdo to četla a prý se jí to líbilo =) =) Tak zatim ahoj, enjoy it.

Rodina Cullenových seděla v obývacím pokoji, jako vždy si povídali. Nikdo z nich nebyl unaven, přestože byla hluboká noc. Upíři většinou unavení nejsou.

Bella se uvelebila v kamenném náručí svého manžela Edwarda, chvíli přemýšlela. Nakonec sesbírala veškerou svoji odvahu a zeptala se na něco, co chtěla už nějaký ten měsíc vědět. Jak ostatní reagovali, když Eddie přišel s tím, že se zamiloval do lidské dívky, tedy do ní.

První kdo odpověděl byla krásná, drobná Alice.

"Trochu jsem se bála následků, ale byla jsem ráda, že si Edward konečně někoho našel. Už to s ním totiž bylo k nevydržení..." zasmála se. Její přítel, vlastně manžel Jasper jí pohladil po vlasech, až poté odpověděl.

"Já jsem měl strach. Dost velkej strach, že se neovládnu a zabiju tě..." pokrčil rameny. Bella přikývla, chápala to. I ona má ted' někdy problémy udržet své chutě na uzdě. Ale Jasper to měl těžší. O hodně moc těžší.

Další na řadě byla nádherná blondýnka Rose. Usmála se.

"Nebyla jsem zrovna štastná. Vlastně, nenáviděla jsem tě za to. Ale to víš a víš i důvod..." přiznala. Bella zase přikývla, opravdu to věděla. Pohlédla na velkého Emmetta, který se jen zašklebil. "Mě to bylo v tu chvíli fakt úplně ukradený, jelikož jsem musel dávat pozor na Rose aby po tobě neskočila, kdykoliv tě uvidí." Všichni se zasmáli.

"Ehm...Já byla upřímně ráda a bylo mi jedno, jestli jsi člověk nebo ne. Hlavně, že byl Edward štastný," Esme jí věnovala laskavý úsměv. Tuhle odpověd' Bella čekala, Esme ji už od začátku považovala za svoji další dceru.

Pohledy všech se upřely na posledního člena rodiny, který zatím neodpověděl. (s vyjímkou Nessie a Jacoba, kteří nebyli přítomni). Carlisle Cullen se na chvíli zamyslel.

"Jakožto správný "vůdce" této rodiny jsem měl zabránit tomu, aby se s tebou Edward stýkal, aby tě miloval a ohrožoval tím celé naše společenství. Jenže, na druhou stranu jsem věděl, že jakmile by tě opustil, část jeho osobnosti by zmizela společně s tebou. Trápil by se, už nikdy by ho nezajímala jiná žena, jinou by nemohl milovat. A to jsem nemohl dopustit. Navíc, věděl jsem ještě jednu věc." Na chvíli se odmlčel, všichni napjatě čekali na pokračování. Carlisle si smutně povzdechl.

"Klidně by se mohlo stát, že by tě za několik let znovu potkal. Možná by si žila štastným životem, měla milujícího manžela, dospívající děti...ale možná bys trpěla. Možná bys byla na dně z toho, jak moc ti život ublížil. A to by si Edward nikdy neodpustil. Nikdy by si neodpustil, že nezůstal s tebou, že tě nechránil. Nenáviděl by se za to. Strašně moc jsem na něj byl pyšný, když se vrátil z Aljašky zpět do školy. Rozhodl se nebránit se citům, rozhodl se tě milovat a chránit tě. Udělal přesně to, na co jsem já neměl odvahu."

Carlisleova slova zněla tak laskavě, ale i bolestně. Bylo v nich slyšet tolik trápení, bolesti a sebeobviňování, že ani Jasper nemohl změnit bolestnou atmosféru vzpomínek v místnosti.

Esme položila dlaň na manželovo rameno.

"Už jsem ti přeci říkala, at' to necháš být, at' se tim netrápíš..." zašeptala.

Náhle se Edward zvedl z pohovky, chytl Bellu za ruku.

"Už je čas jít, drahá, pojd'," řekl. Bella sice nechápala, ale poslušně ho následovala až do jejich pokoje. Obývák brzo opustil i Emmett s Rosalii a Alice s Jasperem. Jediní kdo zůstal byl Carlisle s Esme.

"Nevyčítej si to," natáhla Esme ruku, dotkla se manželovy tváře. Zavrtěl hlavou, chytl jí a vyzvedl na svá kolena.

"Nejde si to nevyčítat, zlatíčko. Kdybych tě tenkrát neopustil, mohlo být všechno jinak. Nemusela by si tolik trpět. Kdybych měl tolik odvahy jako Edward, nemusela by si..." Položila mu prst na rty.

"Už jsem ti řikala, že za nic nemůžeš. Dělal jsi to, co sis myslel, že je pro mě nejlepší," řekla. Smutně se ušklíbl.

"A přitom to bylo to nejhorší..."

------

"Edwarde?" začala Bella v jejich pokoji. Oba leželi na posteli, povídali si.

"Ano, zlato?" zeptal se. Zkousla ret, chvíli přemýšlela zda je slušné být zvědavá nebo ne.

"Co myslel Carlisle tím, že si udělal přesně to, na co on neměl odvahu?"

Edward si povzdechl, nerad vyprávěl o cizí bolesti.

"Je to dlouhý a smutný příběh," začal neochotně. Bella ho netrpělivě přerušila: "A s končí dobře?" S úsměvěm přikývl.

"Je to příběh dost podobný tomu našemu. Je v něm strašně moc lásky mezi upírem a lidskou dívkou, jsou tam dokonce i útesy. A skončí to jako náš příběh. Z dívky se stane krásná upírka a se svým vyvoleným spolu žijí až na věky..." Bylo naivní si myslet, že jí tohle bude stačit. Nestačilo, chtěla znát vše. Nemohl odolat jejím prosebným očím. Musel vyprávět, at' chtěl či nechtěl.

"Kdysi, téměř před sto lety žil jeden upír, vegetarián. Pracoval jako doktor, jeho práce pro něj byla vším. Jednoho hezkého večera mu přivezli novou pacientku. A tím se vše změnilo..."

------

"Pane doktore Cullene? Máme tu ještě pacienta. Nějaká dívka spadla ze stromu, zřejmě má zlomenou nohu," vešla do jeho ordinace sestra Elizabeth. Carlisle přikývl, odtrhl oči od papírů na stole.

"Pošlete mi ji sem," požádal. Elizabeth se sladkým úsměvem přikývla, vyšla z kanceláře. Za chvíli se vrátila i s dalšími třemi lidmi. Vysoký, tmavovlasý, statný muž držel v náručí drobnou dívku. Jeho žena stála vedle něj, nejprve v tichosti vzlykala do kapesníku, pak z velice hezkého doktora nemohla spustit zrak.

"Dobrý večer, pane doktore. Tady tohle trdlo si udělalo něco z nohou," pozdravila ho. Carlisle se pousmál.

"Zdravím, položte jí prosím na tohle lůžko," poručil Carlisle. Dívčin otec to udělal, nebyl však příliš šetrný a dívka sykla bolestí. Po opravdu hezké tváři jí stékala slzička bolesti.

"Dobrý večer slečno, já jsem Carlisle Cullen. Podívám se vám na tu nohu, ano?" mluvil přímo k ní. Jeho hlas zněl klidně, vyrovnaně, ale za svými zády tiskl ruku v pěst. Ta vůně, ta krásná jemná květinová, svěží vůně...

"Dobře..." zašeptala dívka. Pohlédl ji do tváře. Byla krásná. Dlouhé, vlnité světle hnědé vlasy jí padaly do tváře, lepily se k mokrým tvářím od slz. Muselo jí to strašně bolet, ale držela se.

"Jak se jmenujete?" Už necítil svoji touhu, zahnal jí do pozadí. Ted' chtěl jen dívce ulevit od bolesti.

Pohlédl na nateklou nohu.

"E-Esme, Esme Plattová," zašeptala, hlas plný bolesti. Položil jí ledovou ruku na nohu, lehce stiskl. Zalapala po dechu.

"Je to zlomený, budete si tady muset chvíli poležet," řekl, "nechám vás odvést do vašeho pokoje, pak se na vás příjdu podívat, ano?" Náhle ho chytla za ruku, její štíhlé, teplé prsty se semkly kolem jeho ledové ruky.

"Přijd'te," zašeptala, po tváři jí stékala další slza. Kdyby tu nebyli její rodiče, setřel by jí...

"Slibuju, Esme, slibuju..."

"Kolik vám je let?" zeptal se na jejím pokoji. Odpověd' sice znal, ale chtěl aby mluvila. Aby necítila tolik bolesti.

"Šestnáct a vám?" zeptala se. Už neplakala, alespoň že to.

"Bude mi 30," zalhal. Dělal to nerad, ale neměl na výběr.

"Vypadáte mladší, mnohem mladší..." zkousla ret, nechtěla se zahyhňat.

"Já vím, nejste první kdo mi to řiká. A jak se vám to stalo?" zajímalo ho. I když, to už samozřejmě taky věděl.

Zrudla.

"Vy se mě ptáte na to, co už dávno víte. Rodiče vám to museli říci." Uhodla to správně, byla chytrá dívka.

Omluvně se usmál.

"Chci to slyšet od vás, Esme." Nabrala ještě červěnější barvu. Zdálo se mu to tak roztomilé... Tak dětšké. Vždyt' vlastně ona ještě byla dítě.

"Spadla jsem....ze stromu," zašeptala.

"A proč jste na ten strom lezla?" usmíval se. Pokrčila rameny.

"Protože jsem neměla co jinýho dělat. A na ten strom lezu pokaždý, když mam chut'. Je z něj hezký výhled, víte? Je to jako byste letěl...chtěla bych lítat, chtěla bych být víc než jsem. Život tam u nás mě nebaví, chtěla bych zažít nějaké dobrodružství...já vím, chovám se dětinsky. Neumim se chovat jako dospělá. To mi taky táta řekl. Prý "Už ti je 16, už seš zralá na vdávání. Místo aby sis hledala vhodného partnera, lítáš po vesnici, nemáš žádnej rozum. Lezeš po stromech jako desetiletej fracek. Pro všechny si jenom malej parchant..." Prosím, nemyslete si to taky. Já se umim chovat, když chci. Jenže, někdy mi to trochu ujede a musím udělat nějakou blbost." Její vyprávění poslouchal s chápavým úsměvem. Viděl, že jí to mrzí. Hlavně to, co si o ní myslí její otec. Jak to tak vypadá, pan Platt jí to musel pěkně vytmavit. Chudinka Esme.

"Nemějte obavu, Esme, chápu vás. Prostě jste si chtěla užít trochu zábavy. Ale jedno mi slibte ano? Na stromy už nikdy nelezte. Nemuselo by to dopadnou jenom zlomenou nohou," promluvil. Souhlasně přikývla.

"Slibuju. Navíc, stejně mám takový dojem, že ted' budu mít chvíli strach z výšek," znovu se vesele usmála.

"To časem zmizí...No, už budu muset jít, zdržel jsem se u vás nějak dlouho, ostatní pacienty čekají až je pujdu zkontrolovat," zamračil se. Chtěl si s ní ještě povídat, chtěl vidět její úsměv. Nechtěl aby byla sama.

Jenže, povinnost je povinnost, nedá se nic dělat.

"Ještě ne, doktore. Vždyt' já se tady budu nudit..."

Povzdechl si.

"Je mi to líto, ale opravdu musím. Tady vám zatím dám nějaké papíry a ingoust, tak něco hezkého napište. A kdyby vás nějak moc bolela ta noha, snažte se usnout..."

Odešel, nechal jí samotnou. Už ted' se za to cítil...nelidsky. I když, slovo nelidsky je v jeho případě mírně nehodící. Vždyt' on už několik desítel let člověkěm nebyl.

Díky tomu taky nemusel jít domů spát. Vlastně, nemusel jít spát vůbec. Proto si usmyslel, že u ní bude i v noci. Dá pozor aby neměla zlé sny, aby byla v pořádku.

Když přišel k její posteli, spala. Vypadala tak klidně, tak št'astně. Kdo ví o čem se jí zdálo.

Její bledá tvář ve tmě svítila obdobně jako ta jeho. Posadil se na židli, v tichosti jí sledoval. Vypadala jako spící princezna. Šípková Růženka. Krásná. Křehká. Nevinná.

Ještě nikdy někoho takové nepotkal. Navíc, nádherně voněla. Natáhl ruku, pohlédl na papír, který popsala než usla. Bylo to věnované jejím rodičům. Omlouvala se jim za potíže, které jim způsobila. Slibovala, že se už nebude chovat tak nezodpovědně. Bylo to roztomilé, ale i smutné zároveň. Omlouvala se za svoji křehkost, za svoji slabost. Omlouvala se přesně za to, co se mu na ní líbilo.

--------

"Myslím, že v týhle chvíli se do ní zamiloval. Rozhodně se jako zamilovaný choval. Hlídal jí po nocích, trávil s ní veškerý čas co měl. Stali se opravdu dobrými přáteli, hodiny strávili jen tím, že si povídali..." Edward na chvíli zmlkl, přemýšlel.

"Vcelku lituju toho, že jsem s ním tehdy ještě nebyl, já přišel až v době kdy...kdy už to nebyl on."

"Co se stalo?" zeptala se Bella. Tenhle příběh jí uchvátil, tolik jí připomínal to, co bylo ze začátku s Edwardem. Hlídání po nocích, povídání si...

Chápala jak se musela Esme cítit. Byla mladá, mlad'ounký, nezkušený snílek zamilovaný do staršího doktora. Musela vědět, že jí jednou opustí, že bude mít svoji rodinu. Musela se toho bát. Pokaždé co od ní odešel se musela bát toho, že už nepřijde...

Kdyby jí řekl pravdu o svém upírtsví, rozhodně by po něm chtěla přeměnu. Chtěla by být s ním...

"A pak se stalo to, co se asi nemělo stát..." zašeptal Edward, pohled upřený na stěnu. Znovu se dal do vypravování.

--------

"Tak, Esme, je čas jít domů," zasmál se Carlisle. Jeho hlas ale št'astně nezněl. Za ten měsíc si k ní vytvořil zvláštní pouto. Myšlenka na to, že už nebude mít za kým chodit, koho rozveselit, s kým si povídat, ho ničila. Zvykl si na její přítomnost, považoval to za samozřejmost. Jenže, čas běží rychle. Až moc rychle.

"Ne, ještě ne...mě ta noha ještě bolí," dala se hned do hlasitých protestů, její jindy št'astné oči potemněly.

Musel se usmát. Nechtěla odejít, nechtěla ho ztratit stejně jako nechtěl ztratit on jí.

Zamyslel se.

"Dobrá, tak ještě dnes tu zůstaneš, ale zítra už budeš muset jít. Seš zdravá, nemůžu tě tu držet..."

"Já jsem tu ráda Carlisle." Poprvé ho oslovila jeho křestním jménem. Z jejích úst znělo tak...tak vznešeně, tak hezky. I když, z jejích úst znělo hezky cokoliv.

Dotkl se její ruky. "Já jsem taky rád, že tu jsi. Jenže, tvý rodiče tě chtějí zpátky. Stýská se jim po tobě."

Ušklíbla se.

"Jenže, mě se bude stýskat po tobě. Budeš mě muset navštěvovat." Radostně přikývl, doufal, že mu něco podobného navrhne. Navíc, napadlo ho, že by třeba jednou, až bude Esme trošku starší, požádá její rodiče o dceřinu ruku. Mohli by pak být spolu, povídat si, mohl by se jí dotýkat, líbat jí, milovat jí...Sakra, to je nesmysl. Moc dobře věděl, že tohle je jen jeho hloupý sen, že se to nikdy nestane. Nechtěl by jí zničit její št'astný, lidský život. Ale navštěvovat jí může. Prozatím...

"Samozřejmě, musim přeci dát pozor jestli dodržuješ svůj slib a nelezeš na stromy." Vesele se zasmála, zkousla ret.

"Hele, pomůžeš mi vstát? Zkusila bych se...projít," poprosila. Neváhal, chytl jí za obě ruce, vyzdvihl z postele a pomohl jí na obě nohy.

"Tak co? Bolí?" zeptal se. Zavrtěla hlavou, tiše se něčemu zasmála.

"Víš, že máš strašně studený ruce? Jako led?" naklonila hlavu. Přikývl, ale mlčel. Nevěděl co jiného na to říci.

"Vlastně, ty i vypadáš strašně...chladně, studeně. Ale...no, prostě, totiž...ehm...vůbec nejsi chladný, jestli víš eh...jak to myslím. Jsi milý, laskavý a..." odmlčela se, její tváře nabraly rudou barvu.

Něco v jejím chování, zvláštní jas v jejích očích mu dodaly odvahu. Nebo ho snad přimělo udělat chybu. To nevěděl...

Natáhl ruku, dotkl se její tváře. Prstama přejel k jejím rtům, dotkl se jich. Měla zavřené oči, téměř zapomněla dýchat. Zhluboka se nadechl, sklonil se. Své rty přitiskl na ty její. Políbil jí.

Poprvé políbil nějakou ženu.

Nebránila se, pootevřela rty, pažema ho objala kolem krku. Rukama jí zajel do vlasů, líbal jí vášnivě, dychtivě. Její nádherná vůně se vpíjela do jeho těla. Nemohl přestat. Bohužel, musel.

"Esme..." zašeptal jakmile se od ní odtrhl. Zachytil jí aby neupadla, oba zhluboka oddechovali.

"Carlisle, já...omlouvám se," znovu zkousla ret. I ona věděla, že to co se stalo byla chyba. Chyba na kterou ani jeden nikdy nezapomenou.

Pustil jí.

"Ne, Esme, neomlouvej se. Nebyla to tvoje chyba, ty za to nemůžeš," řekl smutně. Sklonila hlavu.

"Jak ti je?" zeptal se. Byla bledá, bledší než obvykle, celá se trochu třásla Měl o ní trochu strach, v takovémhle stavu jí viděl poprvé. Možná už tušila...

"Divně. Nevim..nevim, jestli dokážu udělat krok.."

Hned jak to řekla, pokusila se o to.

Zachytil ji jen tak tak, v náručí jí odnesl do její postele. Opatrně jí tam položil, přikryl přikrývkou.

"Odpočiň si," zašeptal. Přikývla, stále z něj nespouštěla oči. "Vrátíš se, že ano?" zeptala se strachem v jejím slabém hlase.

"Já..totiž..ano, vrátím se." Už tehdy tušil, že věděla, že jí lže. Zase.

Vrátil se. V noci, když spala. Chtěl se s ní rozloučit.

Políbil jí na čelo, dlouho na ní hleděl. Zas vypadala jako princezna. Jeho krásná princezna.

Na papír, který ji téměř každý den nosil, napsal vzkaz na rozloučenou.

Esme, moje krásko,

Omlouvám se, ale musím jít. Musím zmizet z tvého života, dřív než ti ublížím.

Nikdy se neomlouvej za svoji slabost, za svoji křehkost. Zapomeň na mě, žij tak jak si žila předtím, než jsem ti vstoupil do života. Věř mi, přinesl bych ti jenom neštěstí. Už nepřijdu...

Mám tě rád, zlatíčko

Carlisle

-------------

"Dal v práci výpověd', přestěhoval se jinam. Dlouhou dobu žil jen..no, jenom jako doktor, nic jiného neměl. Pak potkal mě a přeměnil mě. Už nebyl sám, ale nebyl s tím koho potřeboval. Nikdy se nepodíval na jinou ženu, nikdy ho žádná jiná nezajímala. Nejdřiv jsem to nechápal, ale on mi to pak vysvětlil. Vyprávěl mi svůj příběh. Příběh o krásné dívce, příběh o lásce, kterou k ní cítí. Litoval jsem ho..." Edward se zase na chvíli odmlčel, přemýšlel nad dalšími slovy.

"Celých deset let myslel jenom na ní. Pořád přemýšlel na to, jak se asi má, jaký má život, jestli je štastná...a pak...no, po deseti letech jí znovu uviděl. A znovu to změnilo vše."

--------

"Doktore Cullene, potřebujeme povolení, že můžeme jednu ženu odvést do márnice."

Carlisle i hned posmutněl. Kdykoliv musel dělat něco takového, cítil bolest. Cítil smutek za každého člověka, kterému už nemohl pomoci. Vždycky měl z toho zkažený celý den.

"Copak se jí stalo?" zeptal se, mířil k místu, kde stáli dva lidé. Muž držel v rukou zkrvavené tělo mladé ženy v bílých šatech.

Druhá osoba, žena, plakala.

"Skočila z útesu. Sebevražda," odpověděla zdravotní sestra.

Zavrtěl nechápavě hlavou. Nadechl se...z úst mu vyšlo jen jedno jediné slovo, jen jedno jediné jméno. Nemohl tomu uvěřit, myslel si, že to je jenom sen. Jenže, upíři nesní. Ta vůně, ta svěží květinová vůně byla vůně jeho malé Esme. Jeho princezny. Navíc ted', když cítil i její krev, měl sto chutí skočit a kousnout jí. Jenže, nemohl.

Celou jeho duši zaplavil smutek.

"Po...položte jí sem," poručil. Muž to neohrabaně udělal, na doktora pohlédl. Stále doufal, že by, že by třeba mohla žít.

Carlisle se nadechl, musel se přimět k tomu něco dělat. Pohlédl jí do tváře.

Byla starší, ale přesto krásná. Stále to byla jeho malá Esme, ta dívenka do které se zamiloval před deseti lety. Byla jedinou ženou, kterou miloval. Nemohl si připustit, že je mrtvá.

Chytl jí za ruku, snažil se nahmatat puls. Měl strach. Měl strach, že jí opravdu ztratil. Její zranění, ta krev, to vše nasvědčovalo tomu, že se už neprobudí. Jenže, on tomu nechtěl věřit. Stále v sobě držel naději. Naději, že žije, že se probudí a že bude št'astná. Znovu chtěl vidět její úsměv, slyšet její hlas...

Téměř vydechl úlevou. Stále má šánci. Stále žije. Její srdce bije pomalu a slabě, ale hlavně že bije. Stále se ještě může probudit a žít.

Už už chtěl vykřiknout, že žije, ale uvědomil si jednu věc. Nikdo krom něj její puls nenahmatá. Pro ostatní je už mrtvá. Vždyt' ona vlastně už byla mrtvá. Živá už nebude.

Otočil se na sestru.

"Čas úmrtí, 10:35. Odvezte jí," zašeptal. Ta slova ho bolela více než předpokládal že budou. Cítil se, jakoby jí právě zabil.

Žena propukla v histerický pláč.

"Ne, moje malá Esme, to neni možné. Je to moje chyba, měla jsem jí hlídat...měla jsem být s ní...Věděla jsem, že je na tom zle, ale opustila jsem jí...já za to můžu..." štkala. Kdyby mohl Carlisle plakat, plakal by.

"Je mi to moc líto," řekl, snažíc se znít vyrovnaně. Sevřel dlaň v pěst.

"Jak...tedy, co se jí stalo?" zeptal se náhle. Chtěl vědět, co jí přimělo udělat sebevraždu. Proč skočila? Kvůli čemu? Nebo snad, kvůli komu?

"Esme...ona, skočila z útesu. Před několika dny jí zemřelo dítě, syn," odpověděl muž, svoji ženu objímal.

Carlisle překvapila náhlá žárlivost. Měla dítě. Měla manžela. Měla život.

Bylo naivní si myslet, že zůstane sama. Vždyt' byla tak krásná, chytrá...musel jí chtít každý.

"A co její manžel? Měl s ní být on," podotkl. Žena si odfrkla.

"Ten parchant? Ten odpornej hajzl? Nenechala bych ho se k ní, chudince, přiblížit. Zabila bych ho, kdybych ho viděla." Tohle Carlisle nechápal, pohlédl tedy na muže.

Ten se nadechl aby odpověděl na nevyřčenou otázku.

"Charles Evenson je ten druh muže, který si nezaslouží mít ženu jako Esme. Její rodiče jí přinutili si ho vzít. Chtěli, aby její muž byl vážený a bohatý. Tak Charles zřejmě vystupoval, ale ve skutečnosti to byla zrůda. Esme si s ním vytrpěla peklo. Bil jí, neměl pro ní jedno jediné dobré slůvko. Párkrát prý byla na pokraji smrti po tom co jí zmlátil. Trpěla to mlčky, ale když s ním otěhotněla, rozhodla se utéci. Chtěla dítěti poskytnou lepší život. Jenomže, malý Carlie zemřel a ona se zhroutila. Celý dva dny nevycházela z pokoje, nic nejedla, jenom hleděla do neznáma. Hlídali jsme jí, ale...no, nemohli jsme u ní být každou minutu. Zřejmě utekla oknem. Myslím, myslím, že jsem byl poslední kdo jí viděl živou. Vracel jsem se z práce, uviděl jsem někoho sedět na okraji útesu. Já...řekl jsem jí, at' to nedělá, že mi tam jsme pro ni. Jenže...ona skočila." Muž se odmlčel, i jemu po tváři stékala slza. Otřásl se.

"Nikdy nezapomenu na její výkřik a zvuk dopadu..." zašeptal.

Carlisle byl překvapen a zděšen dohromady. Když jí tehdy opouštěl, myslel si, že jí tím zaručuje lepší život. Že bude štastnější. Jenom kvůli němu žila takhle. Vlastně, za všechno může on. Kdyby jí neopustil, mohl by jí chránit. Toho hajzla, Charlese Evensona by zabil. Možná to udělá ještě ted'...

"Jak se jmenoval její syn?" uvědomil si náhle jméno které řekla předtím žena. Carlie. Zkrácenina trochu jiného jméne...

"Carlisle, hezké jméno nemyslíte? Kdykoliv jsem se Esme zeptala proč zrovna tohle, posmutněla. Nevím proč..."

Nikdy na něj nezapomněla. Zřejmě se kvůli němu trápila. Jak mohl být tak nezodpovědný? Zabědněný?

Ona si nezaslouží zemřít. Ona potřebuje poznat štěstí. Měl plán. Plán, který ji vrátí do života. Plán, díky němuž jí bude moci vynahradit vše o co přišla. Chce jí chránit.

Musel jí přeměnnit. Jinak nemá jeho život žádný smysl.

Už ten večer se vydal do márnice. Najít její tělo nebyl žádný problém.

Odhrnul z ní bílou látku, pohlédl na její tělo. Byla nádherná. Krásná jako anděl.

Bledá tvář jí ve tmě svítila, zavžené oči dodávali sílu dojmu o uzavřené kráse, o nevinnosti, o hloubce. Natáhl ruku, dotkl se její chladné tváře.

"Omlouvám se, Esme," zašeptal. Nevěděl, zda se omlouvá za to, že ji nechává samotnou, nebo za to, že jí chce darovat nesmrtelnost.

Její tělo vzal do náruče, rozhlédl se kolem a pak utíkal. Utíkal směrem k sobě domů, nevnímal nic jiného než ji ve svém náručí.

------

"Když jí Carlisle přinesl domů, lekl jsem se. Měl jsem strach, že to všechno praskne. A navíc, poznal jsem, že ji miluje a obával jsem se, že se neovládne a zabije jí." Edward zmlkl.

"Ale on to zvládl. Zvládl to a ted' jsou oba št'astní," zašeptala Bella. Najednou už chápala důvod proč jí Esme přijala do rodiny tak bezproblémově. Ona zřejmě zažívala podobné věci jako bella. Láska k upírovi na celý život. Esme si bohužel musela více vytrpět. Její život byl plný zla, smrt pro ni byla vysvobozením. Tedy, přeměna se kterou nepočítala pro ni byla vysvobozením.

"Co se dělo potom, co se probudila no...ty víš po čem?" zeptala se Bella. Edward se zasmál.

"Byla zmatená, ale vzala to v pohodě. Víš co ale byla legrace? Ti dva byli tak neschopní říct si, že se milujou, že jsem musel podniknout několik kroků k tomu aby byli spolu. Nakonec jsem Carlisleovi radil jak jí říct pravdu. Byl tak neschopnej...uff, vcelku jsem rád, že ty časy jsou za mnou. Oni se opravdu dva měsíce trápili tím, že si mysleli, že ten druhej je nemiluje. Byla pro mě úleva, když jsem je načapal jak se líbali...eh, ale to už je jiný příběh. Hlavní je, že to skončilo štastně. Carlisle má Esme, Esme má Carlisle. A ty dva nic nerozdělí." Ušklíbl se Edward. Bella se usmívala.

"A měla Esme problémy ovládnout svoji chut' po krvi?" zeptala se.

Edward přikývl.

"Ze začátku ano, ale zvládala to dobře. Neměla potřebu chodit mezi lidi. Možná proto, že z lidí měla strach. Nedůvěřovala nikomu jinému než Carlisleovi a mě. Pak k nám přišla Rose, potřebovala pomoc. Esme neváhala, s Rosalii byla téměř každou minutu po přeměně. A..no, tak nějak naše rodina začala fungovat. Carlisle táta, Esme máma a my ostatní děcka - pubert'áci. Jsme Cullenovi, jsme rodina. Možná mezi sebou máme silnější pouta než normální ldiská rodina..."

Bella přikývla. Měl pravdu. Byla to nejlepší rodina, kterou kdy potkala. A ted' do té rodiny patřila i ona. Je št'astná. Má být proč št'astná.

4.kapitola Nemilovaná

Tue, 30 Dec 2008 12:44:04 +0100

Zdravim vás všechny a zároveň přeju hezkýho Silvestra a ještě hezčí nový rok 2009...

Přidávám další kapitolu CC. Jenže, jak jsem právě zjistila, stala se menší chyba. Minule jsem jednu kapitolu v přidávání nechtěně přeskočila, takže ta co je na blogu jako 3 je vlastně 4. A já ted' přidávám tu, která má býtješě před tou minulou:D Prostě jsem to přehodila, takže si přečtěte tuhle a po ní až tu 3 (vlastně 4) :D

Užijte si to a pište komentáře :D Jo a jak to tak vypadá, příští týden přidám asi další kapošku k Just Like Sisters...:)

K tomuhle přidávám písničku od Scars on Broadway - 3005. SoB jsem sem už myslim že dávala, ale já poslední dobou neposlouchám nic jinýho než je:D

Enjoy...

"Něco mám," ozval se Nick Vera od počítače. Všichni na něj pohlédli.

"Našel jsem Nickino jméno na stránkách jedné organizace zabývající se problematikou mládeže. Nicky patřila k lidem, kteří se snažili pomáhat chudším dětem zařadit se do společnosti. Na organizaci věnovala několik peněžních darů. Poslední byl zapsán v ten den co zmizela," shrnul Nick co našel.

"Takže naše Nicky nebyla bohatou slečinkou, ale štědrou dárkyní? Překvapení. To by mohl být motiv. Jejím rodičům se to třeba nemuselo líbit," navrhl Will. Nick přikývl.

"Ale ještě mám něco. Jednou z dalších "sponzorů" té organizace byla jistá Lindsey Wilnearová. Podle fotografií bych řekl, že Nicky byla její kamarádkou..."

Kat Millerová nahlédla do záznamu telefoních hovorů z týdne, kdy mladá Dueryová zmizela.

"Lindsey Wilnearová? Celkem dost hovorů bylo vedeno z domu Duerových právě do domu Wilnearových. Že by Lindsey byla dívkou, se kterou Nicky telefonovala?"

"Dobře. Nicku, Kat, jed'te za tou dámou a snažte se zjistit kdo byl tím Dominicem. Wille prohlédni tu objemnou policejní složku o Ničině zmizení a vy dva zajed'te do školy kam Nicky chodila, možná si jí bude ještě někdo pamatovat," rozdělil John Stillman práci a po odchodu svých podřízených šel sám pomoci Willovi s několika sty stránky té složky, pojednávající téměř o ničem. Práce policistů před deseti lety byla sice pečlivá, ale zabývala se až mnoha zbytečnými detaily.

"Doktorka Lindsey Wilnearová?"

Šestadvacetiletá lékařka se na oba detektivy podívala. Dlouhé, havraní vlasy měla stáhlé do drdolu, tvářila se sebevědomě a přitom sympaticky. Už nějakou dobu pracovala na dětském oddělení a věděla, jak se k určitým lidem chovat, uměla už dokonce rozpoznat, co některé rodiče trápí. A právě tyto rodiče, pohlednou černošku a objemného bělocha typovala, že jejich dítě trpí psychosomatickými problémy zapříčiněnými stresem a hádkami rodičů.

"Ano. Co trápí vaše dítě?" zeptala se, i když si svoji diagnozou jistá a to ani nemusela to dítě vidět. Překvapila jí reakce obou lidí. Afroameričanka propukla v smích, tlouštík zrozpačitěl.

"Jsme detektivové Vera a Millerová. Jdeme se vás zeptat na vaši kamarádku, Nicky Dueryovou," vysvětlil pravý důvod návštěvy Nick. Lindsey zrudla. Né snad kvůli těm slovům co řekla, taková chyba se stane, ale kvůli svým myšlenkám. Svému zlozvyku, typování lidí na první pohled, se snažila odnaučit.

"Nicky? Vždyt'...já myslela, že její hledání policie vzdala..." zatvářila se Lindsey nechápavě. V jejích modrých očích se ale objevil náznak strachu.

"Je nám to líto, ale Nicky byla nalezena mrtvá," vysvětlila Kat s mírným podezřením v hlase. Její podezření ale hned zmizelo, jelikož Lindsey zbedla jako stěna a pevně zavřela oči.

"Co? Cože?" zeptala se lékařka, zvyklá na smrt, přidušeně.

"Její tělo bylo nalezeno dnes, v raních hodinách. Je nám to opravdu moc líto..."

To ale Lindsey nezajímalo. Podlomila se jí kolena a ona padala k zemi. Nick jí naštěstí stihl zachytit a pomohl jí se posadit do křesla.

Žena plakala.

Tohle tedy rozhodně nehrála.

"Já...omlouvám se, ale...je to pro mě..šokující zpráva. Co na to říkají ostatní?" vzpamatovala se po chvíli. tuto otázku následovaly další.

"A jak zemřela? A kdy? Máte už na někoho podezření?"

Kat na její poslední otázku zavrtěla hlavou a na ostatní odpověděla podle pravdy. Téhle vyděšené ženě nemohla nic zatajit.

"Její rodiče truchlí. Deset let doufali, že se jejich dítě vrátí. Její kostra byla nalezena na pozemcích toho domu kde bydlela. Příčinu smrti zatim nevíme."

Lindsey překvapeně vzhlédla, otřela si slzy.

"A jste si..jste si opravdu jistí, že to je Nicky? Nemůže být..ještě nějaká naděje, že to neni ona?" zeptala se. Její hlas se už vracel do normálu. Už zase začínala působit jako seriózní doktorka.

Nick se ujal odpovědi.

"Samozřejmě že může, ale musíme bohužel počítat s tím, že to je vaše kamarádka. Ted' ale máme několik otázek." Výslech začal.

"Jak moc jste se s Nicky znali?"

"Dá se říci..že jsme byli nejlepšími kamarádkami."

"Počítáme s tím, že jste se znali z toho...centra pro děti a mládež." Přikývnutí.

"V den kdy zmizela, vám volala," začala Kat. Lindsey pokývala hlavou, chvíli přemýšlela co říci.

"Měli jsme se setkat. Její rodiče nic o centru nevěděli a kdyby se to dozvěděli, zuřili by. Proto raději vždycky Nicky řekla, že jde k nějaké kamarádce, většinou k Julii, se kterou byla dohodnutá a po chvilce pobytu u ní, zdrhla na naše dohodnutý místo. Ten den...kdy zmizela jsme na ní čekali. Nepřišla."

"Kdo všechno na ní čekal?" Oba detektivové si moc dobře všimli množného čísla.

Lindsey se pousmála.

"Já a Dominic...Obvykle," odpověděla.

"Kdo byl ten Dominic?" zajímalo hned Nicka.

"Jeden kluk z centra. Milej i když trošku jednoduchej a strašně moc citlivej."

Detektivové si vyžádali jeho jméno. Lindsey ho prozradila.

"Jaký měla Nicky k Dominicovi vztah?" tázala se Kat. Lindsey se zamyslela.

"Možná...řekla bych...jsem si jistá, že Nicky Dominica milovala. Jenže byl tu problém. Paul, její přítel..."

Dvě dívky seděly na malé zídce, obě se smály. Užívaly si svého života. Ty dvě patřily mezi bohatší ve městě, ale to jim nebránilo dělat to co je bavilo. Pomáhat ostatním. Ted' ale byly úplně normálními holkami, které se chtěly hlasitě smát.

"Ale, ale...kohopak to tu máme? Neměli byste být vevnitř v centru?" zeptal se vysoký, hubený mladík. Hnědé, vlnité vlasy měl stáhlé v culíku, usmíval se. V zelených očích se mu jiskřilo.

"Ale, ale Dominicu, ty by si tam měl být taky ne?" vrátila mu úder Lindsey. Dominic rezignoval a vyhoupl se na zídku k holkám.

"Tak, jak se máte?" zeptal se zvědavě. První odpověděla Nicky.

"Normálně," řekla a stále hleděla k zemi. Trochu se před o tři roky starším Dominicem styděla.

"A to je co? Jaký to je doma?" zajímalo dál Domyho. Ted' Nicky vzhlédla, pokrčila rameny. Dominic toho věděl o ní hodně. Ona o něm taktéž. Přesto se neubránila studu a nervozity při hovoru s ním.

"Pořád to samí. Otec po mě chce abych byla dokonalá, máti se mě snaží dohodit Paulovi," odpoveděla mírně sklíčeně.Dominic se zasmušil.

"Tomu Paulovi? Tomu slizákovi? Hele, řekni mu, že pokud na tebe jen šáhne, řeknu klukum a pujdeme mu rozbít hubu," varoval. Nicky se potěšeně usmála. Byla ráda, když o ní měl někdo starost a projevoval to.

"Děkuju, ale snad to bude v pohodě. On si nic nedovolí," zareagovala a odhodila vlasy z čela. Dominic se usmál.

"Chcete říct půlvtip?" zeptal se znenadání. Dívky na sebe pohlédly a přikývly.

"Jaký je rozdíl mezi velbloudem?" vyhrkl ze sebe Dominic. Nastalo zaražené ticho.

"Je to půlvtip..." vysvětlil po chvíli Nick. Ted' už obě holky pochopily a začaly se smát.

"No...tak to je něco..." poznamenala Lindsey. Nicky přikývla, zahleděla se někam do dáli.

"Někdy si řikám, že bych nejraději utekla. Z toho domu kde se jen mlčí, každý se bojí něco říct, aby neřekl něco špatně. Chtěla bych tu být s váma. Radovat se, pomáhat ostatním, být jednou z vás," začala najednou vážně. Lindsey jí objala.

"No tak...všechno bude jednou dobré," zašeptala. Dominic měl jiný nápad.

"Tak uteč...Můžeš být tady s náma v centru. Změnit svoji identitu, být neviditelná. budeš mit lepší život. I když chudej," začal. nicky vykulila zelené oči.

"Co? To bych...myslíte, že by to šlo? Jen tak zmizet a nikdy se nevrátit? Začít žít nový život?" zeptala se mírně vyděšeně. Lindsey přemýšlela a na konec přikývla.

"Šlo by to. A s naší pomocí to zvládneš..."

"Mysleli jsme si, že by se to mohlo podařit. Všechno bylo naplánovaný do detailů. Ten den kdy zmizela jsme si měli projít vše naposled, další den si měla nenápadně zbalit a zmizet. Jenže..nevyšlo to. Zmizela." Lindsey se svým vyprávěním skončila a potvrdila, že Nicky opravdu chtěla utéci z domu. Jenže nepovedlo se jí to.

"Děkujeme vám za pomoc, Lindsey," poděkovala Kat. Lindsey přikývla.

"Ráda pomůžu v hledání jejího vraha. Měla jsem jí strašně ráda. No..koho vyslechnete ted'?" zeptala se zvědavě. Nick odpověděl.

"Určitě se seznámíme s tím Dominicem a Paulem. A znovu si promluvíme s jejími rodiči, jelikož nám několik věcí zapomněli sdělit."

3.kapitola Nemilovaná

Sat, 20 Dec 2008 16:42:14 +0100

Po kratší přestávce přidávám třetí kapitolu CC :) Doufám, že se vám bude líbit, nažila sem se:) Pište komentáře. Povinně.

Jo a pokud vás povídky na téma Cold Case zaujali, navštivte stránku www.lennysmith-lsp.blog.cz

Máme tam společnou povídku právě na téma Odložených případů:) Tak si to tam přečtěte a věnujte komentář at' mě i Len uděláte radost :

Jinak, k týhle povídce přidávám písničku z filmu "Slavíci v kleci"...Úžanej film a ještě hezčí skladba.

3.chapter

"V tý snobský škole jsme se nedozvěděli nic novýho. Nicky byla výbornou studentkou, ve všem prospívala na výbornou. Patřila mezi zástupce studentské rady, účastnila se různých soutěží. Se svými spolužačkami si prý moc nerozumněla, měla asi jen tři dobré kamarádky. Marian Haptfieldovou, Julii Brinchovou a Madison Liefovou. Více si rozuměla s klukama. Vlastně, spíše patřila do klučičí party než do tý holčičí. Třídní učitel o ní řekl, že je snílek a fantaza, ale nejsou s ní žádné problémy. Nebylo o ní slyšet," začal Scotty s tím, co jim řekl třídní učitel o mladé Nicky. Uplynulo sice deset let, ale jak pan Caressi řekl, na svědomitou, pilnou Nicky, jednu z jeho nejlepších studentek, nezapomene.

"To mi máme o té miloučké Nicky jiné informace. Plánovala útěk, svoji rodinu nesnášela. Malá změna chování nemyslíte? Ta holka se uměla přetvářet," podotkl Nick. Do hovoru se ted' přidal i Will.

"Před deseti lety ale na to, že pracuje v centru nikdo nepřišel. Nikdo se o to ani nezajímal. V tý složce bylo hodně zápisů ze školy, o tom jak byla skvělá, jak vyhrávala různé soutěže, s kým se přátelila a tak. Ale o centru, o nějaké Lindsey, Dominicovi ani Paulovi prostě nebylo ani slovo. Takže nikdo nic nevěděl."

"Jo, když jsme u toho Dominica. Lindsey nám řekla jeho jméno. Dominic Terwell, narozen ve Fishtownu. Nepatřil mezi bohatý, docházel do centra aby se zabavil a hlavně, aby neměl žádný průšvih. Měl mít několik zápisů v rejstříku, ale jelikož byl v té době nezletilý, nebyl obviněn. V patnácti napadl nějakého kluka na ulici, v šestnácti se opil a pokusil o sebevraždu. Je citově labilní. Dnes pracuje jako herec v nějakém divadle. Má manželku a dlouho nebyl na psychiatrii," nahlédla Kat Millerová do složky muže, kterého zřejmě Nicky milovala.

Lilly hned začala číst ze složky Paula Diana.

"V té době mu bylo 16. Patřil k jedné z nejbohatších rodin v Philly. Jeho otec je politik, matka módní návrhářka. Chodil na stejnou školu jako Nicky, akorát o ročník výše. Nikdy neměl žádný zápis v rejstříku, jeho posudek zní jako "bezproblémový mladík, který ví kde je jeho místo. Ví čeho může dosáhnout a jde si za svým cílem". Vypadá to, že oproti Dominicovi to byl pevný muž. Přesto Nicky chtěla dát přednost Dominicovi. Chtěla dát přednost nejisté budoucnosti před stabilitou. Pokud se to Paul dozvěděl, mohl by to být motiv..."

"Dobře...Lilly, Scotty, za hodinu by měli přijít rodiče, znovu si s nima promluvte. Wille, Nicku, vy zajed'te za tím Paulem. A vy Millerová si uděláte menší výlet za panem Terwellem. Pokud vám to nevadí, pojedu s vámi..." Jak to tak vypadalo, Johna Stillmana už nebavilo sedět v kanceláři. Pravda, koho by to bavilo?

Dominic Terwell rozhodně nevypadal jako nějaký blázen. Dříve dlouhé vlasy měl ted' zastřihlé na krátko, v zelených očích bylo znát spousta starostí, ale i radosti. On nebyl blázen. Jen uměl prožívat život. A někdy se moc oddával citům.

"Lindsey mi dala vědět, že přijdete. Posad'te se," přivítal je se smutným úsměvem. Kat i John se usmáli a posadili se. Dominic zatím vypadal jako sympatický muž. Jeho manželka, drobná, krásná hnědovláska s mírným úsměvem na vyděšené tváři detektivům přinesla uvařenou kávu. Pak se posadila na pohovku vedle manžela, který ji objal kolem ramen.

"Tohle je moje manželka Lynn. Lásko, detektivové k nám přišli kvůli Nicky. Pamatuješ na ní? Často jsem o té své skoro sestřičce mluvil," vysvětlil Dominic své zamlklé ženě.

"O té co zmizela?" zeptala se Lynn. Dominic přikývl, svoji pozornost opět věnoval detektivům.

"Jaký vztah jste měl k Nicky?" zeptala se Kat. Dominic se na chvíli zamyslel.

"Dá se říci...víte, kdysi mi řekla, že mě asi milovala. Vzal jsem to na vědomí, ale nedělal z toho vědu. Stali jsme se opravdu dobrými kamarády. Řikal jsem jí vše, ona mě také. Její přítomnost mě měnila, dělala ze mě lepšího, silnějšího člověka. Byla pro mne jako mladší sestrou. Potřeboval jsem jí, potřeboval jsem slyšet její hlas, slyšet její útěchu a potřeboval jsem jí hlavně ochraňovat. Ted' je vše pryč..." Hlas se mu zlomil, hlavu schoval do dlaní. Asi plakal. Jeho žena mu položila ruku na rameno. Zvedl hlavu, opravdu mu po tvářích tekly slzy.

"Naštěstí...ted' mam svoji Lynn. Bez ní bych to nezvládl..." Lynn se pousmála, manželovi věnovala laskavý pohled. Kdo ví, kdo byl pro koho větší oporou. Zda ona pro něj, nebo on pro ni. Možná se držely při životě navzájem.

"Nepamatujete si..na něco co by nám mohlo pomoci? Měla s někým nějaké spory?" zajímalo Johna. Dominic okamžitě přikývl.

"Měla. S rodiči, s Paulem a hlavně se svojí kamarádkou ze školy, Marian...Ta o jejím trávení volného času v centru veděla a žárlila. Bohužel..."

U jednoho stolu ve velké místnosti plné mladých lidí seděla trojice též mladých lidí. Nicky, štíhlá blondýnka s vlasy v culiku a krátkovlasá tmavovláska. Dívky něco řešily. Nejprve potichu, poté zvýšily na hlase. Proto Dominic, stojící poblíž, slyšel každé slovo.

"Hmmmm...ale pochopte mě jo? Vy vůbec nevíte co mi je, tak to ani neřešte," zamručela něco tmavovláska. Nepatřila mezi krasavice, ale ani nebyla ošklivá. Prostě průměr. Blondýnka se ušklíbla.

"Problém je v tom, Marian, že ty nás nutíš to řešit víš? Navíc, nechápu vůbec co řešíš. Proč nám vyčítáš, že se spolu bavíme?" Nicky celou dobu mlčela, hlavu sklopenou ke stolu.

"Já vám to vyčítám? Vůbec ne. Jenom chci abyste mě taky vnímali. Vždyt' je to furt stejný. Ty se věnuješ jen jí, Dominic se věnuje jen jí, Lindsey se věnuje jen jí. Kdo bude další?" začala Marian křičet. Všichni okamžitě ztichli, jediný kdo promluvil, byla Nicky.

"Jsem stále tu, takže bych prosila aby si mě prosím nazývala jménem..." pronesla tvrdě. Marian se ušklíbla.

"Ty mlč. Nemáš do toho co kecat. Stejně za to můžeš ty. Za všechno. Máš všechno, si krásná, chytrá, sebevědomá, máš skvělýho kluka, přebrala si mi všechny přátelé. Si prostě dokonalá a já sem trapná nula. Tak aspoň ted' mlč, jo? Přestaň se mi plíst do života."

"Jo...ještě něco mi chceš říct?" zeptala se s chladným úsměvem Nicky. Dominic si ale moc dobře všiml jejích chvějících se rukou.

"Jo...nejlepší by bylo, kdyby si neexistovala..." zařvala Marion a rozezleně odešla. Všichni se začali znovu bavit, dělali že se nic nestalo. Blondýnka přešla ke své kamarádce, pokusila se jí obejmout. Nicky jí ale odstrčila.

"Promiň, Patty, ale já ted'..." nedořekla, otočila se na podpatku a vyplula ven. Dominic jí ihned následoval.

"Nicky, Nicky...stůj..." poprosil nahlas. Dívka se zastavila, ale neotočila se. Přešel k ní, otočil si ji k sobě.

"Nicky...neplakej. Ona ti za to nestojí. Ty za nic nemůžeš..." začal. Rozplakala se ještě víc. Pevně ji objal.

"Vždyt' to řikám. Ty máš všechny. Všichni se zajímaj o to, co se s tebou děje. Ale já nemam nikoho..." ozval se Marianin hlas za nima. Nicky se celá rozklepala, ale mlčela. Už nešlo nic dělat.

"Marion byla dítě, který se pokoušelo hrát na dospěláka. Nešlo jí to. Nesnášel jsem, když mí sestřičce tolik ubližovala..." zavrtěl hlavou Dominic. Všichni ho pochopili.

"Byla by...Marion schopná zabít?" Dominic rozhodně přikývl.

"Jediný problém je ale v tom, že Marion je dva roky mrtvá. Spáchala sebevraždu. Byl jsem jí na pohřbu..."

2.kapitola Nemilovaná

Sat, 29 Nov 2008 17:44:34 +0100

Tak a je tu druhá kapitolka. Dneska bez nějaké písničky, jelikož se mi nechce otevírat youtube :D Nojo, jsem líná. Takže, pište komentáře at' jich je tady co nejvíc a at' mam obrovskou radost. :)

Jelikož byli Lilly se Scottym prvními detektivy co se tam objevili, bylo jejich úkolem informovat rodinu. Ta sice veděla, že se na jejich pozemku našlo nějaké tělo, ale netušila, že to je jejich, stále očekávaná dcerka. Její rodiče deset let doufali, že se malá Nicky vrátí domů. Ted' už nemají naději.

"Je to...hrozné. Já...čekal jsem že se jednou vrátí. Myslel jsem si, že utekla...Tak mi to řikali i policajti. Že utekla, že byla ve špatném věku a že se dříve nebo později vrátí. Čekali jsme deset let, doufali jsme. Každý večer jsme se modlili, aby jednoho dne zaklepala na dveře, řekla že je v pořádku a my ji mohli obejmout. Už se tak nikdy nestane...Je mrtvá. Umřela na našem pozemku, na místě které milovala. Jaký to jsme rodiče, když jsme jí nedokázali ochránit? Je to naše chyba..." V očích Jeroma Dueryho se objevily slzy. Svoji manželku silně objal, začala mu plakat v náručí. Dnes byl tento pár plný vrásek. Oba manželé truchlili, už vůbec se nepodobali těm dvoum štastným, mladým rodičům před deseti lety. Zestárli.

"Je nám to moc líto...musíme se vás ale zeptat na pár otázek," začala Lilly. Scotty přikývl a vyndal zápisník.

Jerome přikývl.

"Samozřejmě. Odpovíme vám na všechno, hlavně najděte jejího vraha."

"Dobře. Řekněte nám, co se stalo toho dne..."

Tentokrát odpověděla uplakaná Lucia Dueryová.

"Jako vždy měla jít Nicky spát ke kamarádce Julii. Byli to opravdové kamarádky, slušná rodina. Kolem deváté večer se s námi Nicky rozloučila a odešla k Julii. O hodinu později k nám July volala, že Nicky nedorazila. Zavolali jsme policii, kteří ji začali hned hledat. Nikdo nic neviděl, nikdo ze sousedů nic neslyšel. Opravdu jsme si mysleli, že utekla. I když neměla proč." Lucia zavrtěla hlavou, znovu si utřela slzy a znovu začala hlasitě štkát. Manžel jí znovu obejmul.

"Jaká Nicky byla? Měla nějaké problémy? Ve škole, s klukama?" zajímalo Lilly.

Jerome energeticky zavrtěl hlavou.

"Nicolette a problémy? Nikdy. Byla svědomitá studentka na jedné z nejlepších škol ve Philadelphii. Všichni ji zbožňovali, se všema vycházela výborně. A nějací chlapci? Nicolette měla nakročeno k výborné budoucnosti, měla po mě zdědit podnik. S klukama ze školy by se nezahazovala, neměla na ně čas. Byla na svůj věk velice vyspělá, vše skvěle chápala, nezajímali jí kluci ani něco takového. Byla to náš andílek, naše zlatíčko, na kterého jsme byli pyšní. A stále jsme." Začal svoji dcerušku vychvalovat. Zvláštní, před tím sotva hledal slova, ale jakmile měl Nicky popsat, mluvil rozhodně a sebevědomě. Lilly v tu chvíli napadlo, že Nicky to neměla doma jednoduché a že po ní rodiče, hlavně otec chtěl občas moc.

Scotty se chtěl ještě na něco zeptat, když tu se otevřely dveře a do pokoje vešla vysoká, štíhlá, asi patnáctiletá hnědovláska. Daniela. Dnes byla ve stejném věku jako Nicky před deseti lety.

"Otče? Matko? Mohla bych jít ven?" zeptala se, detektivy si pečlivě prohlédla.

Jerome na ni překvapeně pohlédl.

"Cože? Ted'? Pokud sis nevšimla, Danielo, máme smutek. Nikam nepujdeš, ne dokud se tohle nevyřeší," řekl naštvaně. Daniela sklopila oči, zkousla ret.

"Ale když já pouze chtěla na čerstvý vzduch..." zašeptala. Lucia na ni pohlédla.

"Dobře, ale až odejdou detektivové, ano, zlatíčko?" zeptala se co nejvíce mile. Daniela přikývla, pohlédla na detektivy. Asi někam pospíchala.

Lilly se pousmála.

"My už odcházíme. Děkujeme vám za pomoc, ještě se ozveme. Danielo, mohla byste nás doprovodit ke dveřím?" zeptala se.

Daniela přikývla.

"Co vy nám o sestře řeknete?" zajímalo Scottyho u dveří, když s Danielou osaměli. Mladá dívka pokrčila rameny.

"Měla jsem ji ráda," řekla.

"Nepamatuješ si něco, co by nám mohlo pomoci?" vyptávala se Lilly. Danny znovu pokrčila rameny, pak se ale zamyslela.

"No..vlastně...bylo to asi dvě hodiny před tím, než odešla k Julii..."

Obě dívky seděly na posteli, hlasitě se smály. Nicky česala své sestře vlasy, vyprávěla jí pohádku o princezně, kterou neměli rádi její rodiče a která se zamilovala do chudého mladíka, který se jí rozhodl od rodičů únést. Nicky měla velkou fantazii a malé Danny se to strašně líbilo. Náhle zazvonil telefon.

"Ano?" Nicky ho vzala a okamžitě se na její tváři objevil upřímný úsměv.

"Lin? Výborně, ano, jsem připravená. Ano, ano...a je tam Dominic?..Skvěle, řekni že ho mam strašně ráda...ano...a že se už strašně moc těšim....jo, tebe mam taky ráda, zlato. Tak zatim papa..."

Hovor byl ukončen. Danny na svoji sestru nechápavě pohlédla. Bylo jí sice teprve pět let, ale pochopila, že tohle asi slyšet neměla. Nicky se ale nezlobila.

"To byla moje kamarádka. Něco spolu plánujeme. Něco, co zlepší náš život..."

"A co to je?" Daniela byla zvědavá. Sestra jí neodpověděla, pouze pevně objala.

"Kdyby si někdy o mě měla strach, neměj ho. Jsem v pořádku a štastná. Jako ta princezna v tý pohádce. Mám svého chudého chlapce ze kterého se vyklubal tajemný princ..." Daniela se usmála. Byla štastná, když byla Nicky štastná. Ale počkat? Proč Nicolette plakala?

"Proč brečíš?" zeptala se Danny s nakloněnou hlavou. Když viděla plakat silnou Nicky, uvědomila si, že se něco děje. Něco smutného.

"Možná to někdy pochopíš, Danielko. Ale víš, že tě mam strašně moc ráda, že jo?" Nicky ji znovu objala. Daniela přikývla.

Ještě se chtěla na něco zeptat, ale ozval se hlas jejich otce. Jeremy už chtěl, aby Nicky odešla za Julii.

"Tehdy jsem tomu nepřikládala na důležitosti. Přeci jenom, bylo mi pět let a nechápala jsem to. Jenže...nedávno jsem si uvědomila, že se Nicky chystala utéci. Doufala jsem, že je v pořádku. Teprve ted' jsem zjistila, že v pořádku neni. Ale neni divu, pohádky jsou pouze pohádky, nemůžou se splnit..."

Detektivové se s Danielou rozloučili, zamířili k autům.

"Nicky měla smůlu. Chtěla utéci a nepodařilo se jí to. Nedostala se ani z domu," poznamenala Lilly. Scotty přikývl, podrbal se za uchem.

"Ty si někdy z domu utekla?" zeptal se zvědavě. Lilly se pousmála.

"Chtěla jsem...ale vždycky jsem si řekla, že nemůžu nechat Chris samotnou v tom pekle," pokrčila rameny Lilly. Scotty se zamračil. Že se vůbec ptal. Rozhlédl se kolem a když zjistil, že jej nikdo nesleduje, svoji kolegyni si k sobě přítáhl a políbil.

Ta mu chvíli polibek opětovala, pak se od něj odtáhla.

"Valensi, neřikala jsem ti snad, že v práci nic nebude?" zeptala se mírně naštvaně. Scotty pokrčil rameny.

"To mělo být ještě dodatečně k tomu ránu. Museli jsme vypadnout z domu tak rychle, že jsem ti nestačil popřát dobrý ráno." Těmito slovy si vysloužil žd'uchnutí do ramene, což mu přineslo další důvod k tomu, aby jí mohl políbit. Tentokrát to trvalo až do doby, kdy se ozval tichý smích.

"Nechci vás rušit, ale neměli byste pátrat po tom kdo zabil moji sestru?" zeptala se Daniela přemáhajíc smích. Scotty zrudl, Lilly na tom byla obdobně.

"No...samozřejmě...Ehm...tak my už...jdeme," začal něco mumlat Scotty. Daniela se začala smát.

"V pořádku, nikomu nic neřeknu," řekla a ještě detektivům provokativně zamávala.

"Koukej co si způsobil," zašeptala nevraživě Lilly. Scotty mlčel. Uznal, že tohle bylo mírně...trapné. Každý zamířil do svého auta.

1.kapitola Nemilovaná...

Sun, 23 Nov 2008 21:19:40 +0100

Jak jsem slíbila, další povídka na téma Cold Case je zde. Dnes pouze prolog. Tahle povídka volně navazuje na D.A., je to takový pokračování. Kdybyste si tam náhodou všimli postav, kteří jsou vám či někomu hodně podobní, možná to nebude náhoda. Krom čtyř vymyšlených postav jsou všechny ze života, z mého okolí:) Takže, hezký čtení. Jinak, písnička tu je od Scars On Broadway - Chemicals.

13.července 1998

Velká, bílá vila. Bazén. Prostorná, dobře upravená zahrada plná růží. Typický dům snobů. V altánku sedí několik osob. Vysoká blond'atá, asi třicetiletá žena drží na klíně malou, asi pětiletou tmavovlasou dívenku. Holčička se směje, je štastná. Její starší sestra, její vzor, slaví své patnácté narozeniny. Nicky Dueryová se také usmívala. Byl to úsměv typický jejímu věku. Mírně afektovaný, princeznovský. Přesto krásný. Nicky patřila k hezkým dívkám. Nebyla sice příliš vychrtlá a ani překrásná, ale vyzařovalo zní kouzlo, které dělalo její majitelku nečím vyjímečným. Měla dlouhé, vlnité vlasy barvy slunečnic po lopatky a veselé, chápavé zelinkavé oči. Její míry nebyly míry na modelku. Byla normální patnáctiletá holka, žádná modelka.

"Nicolette, blahopřejeme ti k tvým narozeninám. Tady máš dárky, které sis tak přála," usmál se tmavovlasý otec, Jerome Duery. Nicky zdvořile poděkovala a pomalu začala rozbalovat několik balíků. Dostala jedny nádherné plesové šaty růžové barvy, jedny střevíčky stejného odstínu, malovátka, pár triček a sukní. Její úsměv se rozšířil.

"Moc vám děkuji, tohle vše jsem si přála," řekla, snažíc se aby její hlas zněl přesvědčivě. Její malá, osmiletá sestra jí ale prozradila.

"Ale vždyt' ty jsi chtěla tu novou knížku a nemáš ráda růžovou..." Daniela nechápala proč její sestra lže, když nemusí. Nicky se zasmála, ale v jejím smíchu zazněl mírný smutek.

"Člověk musí být spokojen s tím co má, protože se může stát, že za chvíli nebude mít nic..." Jak blízko byla tehdy dívka pravdě. Za tři dny neměla nic. Nebo spíše, její rodina jí neměla. Noci z šestnáctého na sedmnáctého července měla Nicky přepsat u své kamarádky Julie. Nikdy se ke své spolužačce ale nedostavila, slehla se po ní zem. Policie uspořádala rozsáhlé pátrání, ale dívka se nenašla. Jakoby se propadla do země.

16.listopadu 2008

Lilly Rushová přijela na místo činu. Bylo sedm hodin ráno a ona patřila k prvním detektivům co se v uměle vypěstovaném lesíku, u malého rybníčku, objevila. Přesto nebyla první.

"Dobré ráno, Lilly," pozdravil jí její šéf, John Stillman.

"Dobré šéfe. Co tu máme?" zeptala se. Dříve než jí ale mohl John odpovědět, objevil se tam i detektiv Valens.

"Brý ráno," pozdravil rozespale a rozhlédl se kolem. Jeho pohled ulpěl na kostru na kraji rybníku. Nebo jezírka?

"Majitele to tu chtějí vykácet. Dneska, asi před hodinou tu dělníci objevili kostru mladé ženy." začal John, ukázal na kostru, kolem které byli lidé ze soudního lékařství.

"Víme kdo to je?" zajímalo hned Scottyho. John přikývl.

"Před deseti lety tu zmizela patnáctiletá Nicky Dueryová. Tohle je pozemek rodiny Duerových přes který chodila. Vypadá to, že její rodina se jí už nikdy nedočká."

Lilly se zamračila.

"Máme nějakou jistotu, že to je ona?" zeptala se. John zavrtěl hlavou.

"Jenom domněnka. Soudní antropoložka si to vezme přednostně a zkusí určit zda to je Nicky nebo neni. Musíme ale počítat s tím, že jsme jí našli."

"Je to zvláštní. Rodiče si asi mysleli že utekla, nebo je kdo ví kde. A ona mezitim nikdy neopustila svůj domov..."