Duben 2014

A mé dětství definitivně skončilo...

29. dubna 2014 v 15:57 | Netri |  ostatní
Dnešní den bych se mohla vyjádřit ke dvoum vcelku aktuálním tématům. Tím prvním je samozřejmě Tibet a to, co naše vláda udělala. Mohla bych psát o tom, jak s tím nesouhlasím, bouřit se a nadávat. To je ale asi tak vše, co s tím udělat mohu (a ještě podepsat petici) a proto se uchýlím k tomu druhému, možná méně "inteligentnímu" tématu - a to k Ivetě Bartošové.

Původně jsem se k tomuto tématu nechtěla nijak vyjadřovat, ale nakonec mi to nedalo a musím. Novinka dnešního dne - Iveta Bartošová spáchala sebevraždu skokem pod vlak - a cellý český internet neřeší nic jiného než to. Ano, otázky typu "kam až dokáže bulvár člověka dostat" jsou na místě, protože to, co se s touto dříve velmi úspěšnou zpěvačkou dělo, bylo ošklivé. Místo, aby jí dal bulvár pokoj...no, ne, o tom se vážně bavit nehodlám, bulvár bychom mohli vinit všichni, ale vinna leží především na našich bedrech (protože kdyby to nikdo nečetl a nikdo o tom nechtěl poslouchat, bulvár by neměl žádný důvod nás o všem informovat)

Chtěla bych ale napsat o něčem jiném. Je mi líto, co se z ní stalo během posledních let, ale to je život, to se hodl stává - a v tuhle chvíli je to snad už asi i jedno. Já bych ráda vzpomněla na chvíle, kdy byla mladá, krásná a úspěšná.
Ráda bych vzpomněla na chvíle, kdy Iveta Bartošová byla mým idolem a vzorem. Na doby mého dětství, kdy jsem musela mít každou její kazetu, kdy jsem uměla její písničky nazpaměť, na doby kdy jsem seděla ve svém pokoji, předstírajíce, že jsem někým jiným, než malou holčičkou zatímco z kazeťáku hráli její Tři Oříšky, Pomněnka nebo Jedna jediná.

Paní Bartošovou jsem tehdy vnímala jako Ivetku. Jako krásnou princeznu s nádherným hlasem, která zpívala písničky, které jsem naprosto zbožňovala a které mě nutili snít - snít o krásném životě, o lásce, o princi, který někde čeká. Nemusela jsem se koukat na pohádky, stačilo si pustit jí a nechat mysl plout do dáli - a před mýma očima se zhmotnily příběhy, romantické, pohádkové příběhy olemované slovy písniček, doprovázené jejím hlasem. Chtěla jsem být jako ona - nádherná, romantická, citlivá. Chtěla jsem být jako ona - princeznou s nádhernou budoucností...

Trávila jsem hodiny a hodiny tím, že jsem spolu s ní (tedy s rádiem) zpívala jednu písničku za druhou, točila se v jejich rytmech a tančila. Kdykoliv vyšla nějaká kazeta, musela jsem jí mít - a když mi jí rodiče opravdu pořídili, plakala jsem štěstím a celé dny jsem nedělala nic jiného, než se učila nazpaměť slova. Tehdy ještě nebylo jednoduché získat slova písniček - a tak jsem zastavovala rádio a vždy si zapsala to, co zpívala, abych se to mohla naučit a pak zpívat taky. Byly to krásné časy, nevinné, naivní a prostě krásné.
Dětské. Princeznovské.

Iveta Bartošová byla mým vzorem, mým dětským idolem. Ona byla mým dětstvím. Když si pustím nějakou z jejích písniček, okamžitě si vybavím text. Okamžitě si vybavím všechny vzpomínky, které s tím mám spojené. A jsou to krásné vzpomínky.

Iveta Bartošová pro mě nebyla Džambulkou (nebo jak jí někteří nazývají). Byla pro mě princeznou, která najednou zjistila, že svět není pohádkou. Která čekala na svého prince, který by jí zachránil - a místo toho padla do rukou lidem, kteří si jí nezasloužili. A alkoholu, který jí možná dodával trochu sebevědomí, trochu síly, trochu lásky o které tehdy tak ráda zpívala.
Je mi líto, co se s ní stalo a je mi líto, že musela život ukončit takovým způsobem. Je mi líto, že jí život - život a my, lačnící po všech skandálech, abychom si připadali lepší než ostatní, dohnali k tomu, jak žila. Je mi líto, že neměla pohádkový život...
A zároveň doufám, že tam, kam odešla, jí bude lépe.Že tam bude mít klid, že to pro ní bude lepší než se snažit vyrovnat se světem, kam už nepatřila.

Sbohem, Iveto Bartošová. Sbohem princezno mého dětství.
Sbohem mé dětství.


Trochu motivace do dalších dnů.

10. dubna 2014 v 20:13 | Netri

Jsem mladý, úspěšný člověk. Jsem inteligentní osoba, studuji školu, kterou jsem chtěla studovat a to bez problémů a větších potíží. Když chci, zvládnu se naučit na cokoliv. Inteligentní. Zodpovědná. Chápu mnoho věcí a ty co nechápu, se snažím pochopit. Většinou úspěšně. Umím být zábavná a umím si dělat srandu i sama ze sebe. Když chci, dokážu být sebevědomá, cílevědomá a pracovitá. Když chci, dokážu být kýmkoliv.

Jsem dobrý člověk. Snažím se všem porozumět, snažím se všechny pochopit a nijak neodsuzovat. Dávám druhé šance - i třetí a čtvrté. Dokáži odpustit.
Mám spoustu přátel, kteří mě mají rádi, kteří si mě váží a kterých si váži zase já. Mám spoustu přátel, kteří jsou rádi, když se mnou můžou trávit čas, spoustu přátel, které dokážu pobavit a kterým dokáži říci cokoliv a kdykoliv.

Jsem citlivý člověk. Nejsem citově zakrnělá. Dokážu cítit a dokážu své pocity pojmenovat. Pojmenovat a pochopit. Nelitovat ničeho, nelitovat svých činů a minulosti. Nestydím se za to, co cítím, nestydím se za to, že něco vůbec cítím. Dokáži plakat, dokáži se smát a dokážu se otevřít světu a všemu, co je život.
Dokáži myslet na minulost v růžových barvách. Dokážu snít s otevřenýma očima a představovat si nepředstavitelné. Dokážu věřit. Důvěřuji a jsem si vědoma, že to může být chyba. Jsem silná, jsem odvážná, jsem schopna.

Dokáži říci pravdu, dokáži se zastat jiných, stojím po boku těch, kteří to potřebují. Dokáži být tichou podporou pro ty, kdo o podporu nežádají. Jsem dobrý člověk, který má rád z celého srdce, který se dokáže obětovat, který nic nežádá. Jsem člověk, který si váží života, který má - váží si příležitostí, které dostal, školy, možnosti vzdělávat se, možnosti žít se svými přáteli a s úžasnou rodinou. Jsem vděčná, jsem vděčná Bohu a jsem vděčná i sama sobě.

Jsem člověk a dělám chyby. Nelituji svých chyb, nelituji ničeho, co jsem kdy udělala. A odmítám se ponižovat, odmítám ze sebe dělat někoho jiného. Jsem tím, kým jsem. Myslím, cítím, věřím. Nelituji.
Vážím si sama sebe. Vážím si toho, co dělám a jsem šťastná.
Neuvažuji "zasloužím si je?" Uvažuji: "Zaslouží si mě?"
Nejsem to já, kdo by se měl snažit o respekt, nejsem to já, kdo by měl žádat o důvěru, přátelství a pozornost. Nejsem to já, kdo by měl žádat o lásku.

Já nekopu. Ať se ostatní prokopou ke mě. Už nejdu hlouběji.