Prosinec 2012

Den sedmý

30. prosince 2012 v 14:41 | netri |  Projekt 30 dní
Jak na mě sedí mé znamení?

Patřím mezi ryby a jsem za to dost ráda, protože tohle znamení považuji za jedno z nejlepších. Zde je popis mého znamení se stránky www.najdise.cz doplněný mými poznámkami.
Černé jsou z prosince 2012 a barevné ze září 2014.

Lidé narození ve znamení Ryb jsou stejně jako zrozenci na Vodnáři vystaveni vlivu dvou planet a to Jupitera, který jim dává smysl pro spravedlnost, sociální cítění i ochotu pomáhat druhým, a Neptuna, který jim na jedné straně pomáhá a na straně druhé jim trochu komplikuje život. Jeho představivost, tvůrčí fantazii a citovou jemnost, ale i přecitlivělost, snivost, která vede k pasivitě, nerozhodnost a přehnanou vnímavost.

smysl pro spravedlnost - ano.
sociální cítění a ochota pomáhat - ano
představivost, fantazie, citová jemnost - ano
přecitlivělost - ANO
snivost a pasivita - ano, bohužel
nerozhodnost - možná... :D
přehnaná vnímavost - ano, vidím i to, co není

Ale tak asi ano. Nějaká ta spravedlnost mi něco říká, kupodivu. A už i to, že se rozhoduji mezi učitelstvím a doktořinou vypovíá něco o mém sociálním cítění a ochotě pomáhat. Mé povídky a psaní vypovídá zase o mé představivosti a fantazii - a vzhledem k tomu, že píšu hodně emočně, tak i o citovosti. (Ale kdo říká, že je to citová jemnost, že.). Nemyslím si ale, že jsem přecitlivělá, je rozdíl mezi přecitlivělostí a příliš velkou empatií, já dokáži prožívat, co se stane jiným, ale s prožíváním vlastních pocitů mívám problémy, většinou se skrývám za sarkasmem.
A nerozhodnost? Já a nerozhodná? Nikdy...Vždyť úplně přesně vím, co chci!
Přehnaná vnímavost? Vidím to, co zatím není, co ale může být a tak se většinou postarám, aby se to stalo - pokud se tedy nejedná o mě samotnou, to tápám a to, co bych měla vidět, nevidím.



Tito lidé bývají velice plaší a mívají zvláště v mladém věku nepřekonatelné zábrany ve styku s lidmi a dokonce i se stejně starými dětmi. Bývá pro ně problém jít na nákup, zeptat se neznámých lidí na cestu, či zařídit něco na úřadě, i kdyby šlo jen o poštu.

Na cestu se nikdy nikoho neptám, radši bloudím a hledám sama. Jiné záležitosti jsou už lepší, i když z toho mám vždycky strach. A mezi mé speciality patří, že nesnáším telefonování.

Tohle mi dělá problém stále, i když s tím bojuji. Musím, vždyť už jsem dospělá. Navíc je to vždy velmi zajímavý adrenalinový zážitek něco si zařídit a komunikovat s cizími lidmi. Mohu pak na sebe být pyšná, že jsem překonala své zábrany. A poslední dobou začínám už i telefonovat. Vím, že musím.

Lidé narození ve znamení Ryb si ponechávají mnoho zábran do pozdního věku, i když je časem okolnosti donutí, aby si vypěstovali běžné návyky a zbavili se zbytečného strachu. U mnoha z nich se z těchto vlastností někdy vytvoří druh záměrné koketerie, protože si během života stihli všimnout, že jejich zdrženlivost a plachost je lidmi vlídně přijímána a že snadno dosáhnou svého právě touto nevýbojností.

Toho jsem si zatím nevšimla, ale možná na tom něco bude :)

Ehm, ehm? Vážně? Ještě jsem si toho nevšimla a té zdrženlivosti, plachosti a uzabřenosti se snažím zbavit. Jak mám sbalit nějakého chlapa, když budu nevýrazná šedá myš, co nemluví a uhýbá?

Znamení Ryb vytváří lidi závislé na svém domácím prostředí, kde se jedině cítí bezpeční, kde mají svá zabydlená zákoutí, ve který sní o neuvěřitelných dobrodružstvích a o svých rolích hrdinů v nich.

Samozřejmě. Děsí mě představa, že příští rok budu někde na kolejích, bez své postele, svého pokoje, bez své maminky...

Byt už je můj druhý domov :) Nemusím mít domací prostředí, abych mohla snít o dobrodružství a vlastním hrdinství. Na to mi stačí klidně i to metro a nebo přednášková místnost při nudné (téměř jakékoliv) přednášce.

Lidé narození v tomto znamení potřebují povolání, které vyhovuje jejich povaze. Pak jsou nesmírně pracovití a úspěšní, ale při tom si budou pečlivě hlídat, aby nebyli kráceni ve svých nárocích na pohodlí a na čase, který potřebují pro své snění.

Hehe...

Takže co? Učitel nebo doktor?

Mají neuvěřitelnou fantazii a schopnost vcítit se do druhých lidí, a proto je mezi nimi hodně spisovatelů a básníků, ale i herců a výtvarníků, kteří těží z bohatství svého nitra velké hodnoty.

Chtěla bych být herečka. Nebo spisovatelka...

Asi nikdy nebudu herečka. A ani ta spisovatelka. Snít ale mohu, ne?


Zrozenci na Rybách jsou mezi lidmi ostýchaví, oddaní a obětaví, ale je v tom i jejich zvláštní síla; jejich protivníci se vzdávají boje s pocitem trapnosti.

Jsou to lidé ovlivnitelní a špatné prostředí by mohlo využít jejich neuvěřitelnou fantazii k rafinovaným podvodům. Neptun je také planetou klamání, podvodů a lží. Obvyklejší ale je, že působí proti nim a vytváří v nich nedůvěru vůči světu.

Náhodou, já většinou věřím všem...
Věřím s rozvahou! A věřím, že lidé jsou věsměs hodní a že se každý dočká svého šťastného konce :)

Den šestý

28. prosince 2012 v 15:42 | netri |  Projekt 30 dní
30 zajímavých informací o mě

Den pátý

27. prosince 2012 v 15:13 | Netri |  Projekt 30 dní
Okamžik, kdy jsem přemýšlela o sebevraždě.

Nepamatuji si chvíli, kdy bych nad sebevraždou přemýšlala ze zoufalství či smutku, ano, párkrát mě napadlo, že život nemá cenu, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se kvůli tomu měla zabít.
Větší problém vidím ve zvědavosti. Co se děje po smrti? Nezačne něco jiného, lepšího?

Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šla a napadlo mě: "Co kdybych skočila pod tohle auto? Co by se dělo potom?"
Neudělala jsem to a nikdy to neudělám - ne takhle. Skok pod auto by ublížil řidiči...

Až budu stará a nemocná, až budu přítěží pro své blízké - to se zabiji. Chci ukončit svůj život dobrovolně, z vlastního uvážení. Nechci ležet připoutána na lůžku, nechci umírat spoutaná nemocí. A smrt není konec, ne?

Den čtvrtý

26. prosince 2012 v 20:06 | Netri |  Projekt 30 dní
Můj názor na náboženství

Prosinec 2012

Jsem věřící, přesněji řečeno křesťan, věřím v Boha, ovšem ne v církev. Církev mám spojitou s touhou po moci, s touhou po penězích, nevidím v ní nic upřímného ani božského. Vadí mi i to, že jakákoliv církev říká, že ona je ta jediná, ta pravá. A to dle mého názoru není pravda.
Kdyby byla jedna jediná pravá církev, neexistovaly by jiné, kdyby byl jeden jediný Bůh, nikdo by nevěřil v jiného - protože by to ten Bůh zařídil.

Myslím si, že každý má právo věřit v to, co chce on sám a je jedno jestli je to Bůh, Alláh, několik bohů na jednou, či něco jiného - všechno má stejnou podstatu - naději. Všichni doufáme, že se splní naše sny, modlíme se k tomu, v co věříme - vkládáme do toho naši naději, naše touhy, naše obavy.

Jsou tací, kteří tvrdí, že v nic nevěří. Lžou. Vždycky v něco věří, protože jinak by nemohli mít sny, přání, naděje. Kdyby nevěřili, nebyli by lidmi.

Já sama se každý večer modlím s přáním, aby mí blízcí byli v pořádku a nic se jim nestalo. Dále vždy poděkuji Bohu za to, co se mi v ten den stalo, protože když nepoděkuji, nemohu si pak nic přát.
Občas se k Bohu modlím i někdy jindy - když mám z něčeho strach, když opravdu něco chci. Pomáhá to, vždy si začnu více věřít, protože si řeknu, že na mě dohlíží Bůh. Jsou ale chvíle, kdy přemítám, zda mé prosby k Bohu nebyly hloupé a příliš troufalé - to se většinou ty prosby splní, ale ne tak, jak jsem si je vysnila. Ale beru to tak, jak to je - třeba jednou příjde den, kdy ty přání nebudou troufalé a drzé a kdy se splní přesně tak, jak...jak má.

Září 2014

Co dodat? Stále povětšinou platí to, co jsem psala před dvěmi lety. Stačí dodat jen pár drobností.
Zvažuji, že bych se chtěla nechat pokřtít, to znamená že bych měla absolvovat asi dva roky dlouhou cestu, která by mě měla přiblížit církvi, jejím pravidlům a celkově náboženskému životu. Když nad tím ale přemýšlím, většinou řeším několik zásadních otázek - opravdu se chci nechat pokřtít u katolické církve? Proč ano a proč ne? Nebylo by lepší, kdybych byla spíše protestant? A jaký je v tom vlastně rozdíl?
A měla bych se vůbec nechat pokřtít, když mi je ten rozdíl vlastně zcela jedno?
Rozhovor s nějakým knězem by mi to asi docela objasnil, to bych ale zase musela najít čas. To je další problém - měla bych dostatek času? Nebude lepší, když to nechám na později? Třeba až na chvíli, kdy nebudu studovat dvě vysoké školy?

Na seznamováku jsem se zaposlouchala do zajímavé debaty mých spolužáků. Dva katolíci se dohadovali s ateistou - a jak už tomu u těchto debat bývá, ani jeden nebyl schopen uznat argumenty toho druhého. Všichni o tom měli výborné informace, jak z Bible, tak i z jiných zdrojů a já si říkala - jejich víra má rozumné podklady, oni sami tvrdí, že by nemohli jen tak věřit, kdyby neměly své důkazy. A já si říkám - je tak těžké věřit i bez důkazů? Nebo je víra bez důkazů jen pomocnou berličkou slabému člověku?
Není způsob mé víry špatný? Neměla bych tomu více obětovat? Více dávat než brát?

Dále se naskytla otázka - kam půjdou po smrti nevěřící?
Oba katoličtí spolužáci se shodli na tom, že Nebem budou odměnení pouze věřící v Boha a zbytek - zbytek půjde do Pekla, za to, že se zprotivili Bohu. A já si říkám - cože?
Dle mého názoru má každý člověk právo na vlastní rozhodnutí v co a proč bude věřit. Já nedělám rozdíly mezi Bohem, Buddhou, Alláhem, pohanskými bůžky či Prázdnotou - každý člověk může učinit svou volbu a ani jedno náboženství není lepší než to druhé. Tak proč by nevěřící v Boha měli jít do Pekla?
Copak je to hřích - nevěřit?

Jsem dobrý křesťan, když nedělám rozdíly a nevyžaduji víru i od ostatních?
Jsem dobrý věřící, když nenavštěvuji kostel a nejsem schopna si vybrat církev, které bych propůjčila svou duši?

Nevím.
Myslím si ale, že minimálně v tomto ohledu jsem dobrý člověk a každý dobrý člověk by měl být tolerantní k rozhodnutí svých bližních a neodsuzovat druhého jen kvůli náboženskému vyznání.

Den třetí

25. prosince 2012 v 14:54 | netri |  Projekt 30 dní
Můj názor na drogy a alkohol.

Prosinec 2012

Děti, nekupujte si drogy, staňte se hvězdou a budete je dostávat zadarmo.

Nemohla jsem odolat tuto citaci jsem nedát. Nikdy bych si nevzala drogu, nesnesla bych pomyšlení na to, že se nedokáži ovládat, že nevím, co dělám. Nikdy bych si nevzala žádnou drogu, protože bych se bála, že bych se stala závislou - a závislostí se ztrácí svoboda i duše.
Dle mého názoru si ti lidé, kteří drogy berou, zasluhují pomoc. Neměli bychom je odsuzovat, měli bychom jim ukázat tu správnou cestu, ukázat jím, že se z toho mohou dostat. A oni se třeba dostanou, když pochopí...

Za drogu považuji i cigarety, myslím si, že je to dokonce mnohem více nebezpečnější droga než marihuana, protože cigaretu si může dnes koupit každý - i dítě. Navíc kouř škodí i lidem v jeho okolí...

A co se týče alkoholu - je to droga, ať si lidé říkají cokoliv. Dlouho jsem byla abstinent (až do svých osmnácti let jsem pila maximálně tak trochu piva či vína), teď se občas napiji - ale nikdy to nepřeháním. Nikdy se neopiji do němoty.

Dneska píšu hrozný bláboly...

Říjen 2014

Můj názor na drogy a cigarety se nijak nezměnil a myslím si, že se ani nikdy nezmění. Člověk, který ví, co cigarety dělají s lidským tělem asi jen tak jednoduše nezačne být kuřákem. A drogy - no, na to mám asi příliš ráda své vědomí a svůj mozek. Kdybych žila v jiné době a v jiné zemi, dokáži si představit, jak fetuju jedna radost (a užívám si celkově hippies éry :)), teď to ale není zrovna in. Navíc by se to asi dost nevyplatilo finančně, to si radši koupím každý den čokoládu a stanu se závislá na ní.

A co alkohol?
Rok na vysoké škole mimo dosah rodičů člověka změní. Ne že bych začala být alkoholikem, napiju se tak jednou, dvakrát do měsíce, když je příležitost. Alkoholu se nevyhýbám a když mi někdo nějaký nabídne, neodmítnu. Nebo když se naskytne příležitost někam zajít, tak se nezdráhám, jdu a bavím se. Samozřejmě v rámci všech mezí.

Za ten rok už tak nějak přibližně vím, jak se po alkoholu chovám a co špatného dělám. Po jistém incidentu nepiji víno ve větším množství. Stejně mi nechutná a pak nedokáži ovládat své emoce. A mám po něm kocovinu. Ošklivou kocovinu. A dělat s takovouhle kocovinu zkoušku bylo rozhodně zajímavé. (Ale dala jsem jí. A profesora jsem nepozvracela. I když by si to zasloužil.)
Pivo je už trochu něco jiného. Piju pivo. Ráda piju pivo. Je to takvá levná limonádička, po kterém jsem, dle své maminky, roztomilá. Já říkám, že to je tím, že mě pivo donutí mluvit. (Někdy bohužel, ale je to vtipné). Mluvit, být vtipná, seznamovat se, však určitě znáte ta videa: "Jak si myslí, že vypadá vs. Jak skutečně vypadá"...
A ostatní alkohol - jako ano, pár panáků něčeho tvrdého si tu a tam dám, ale ještě jsem pořádně nezjistila, co to se mnou dělá (protože to už pak jenom kombinuji s tím vínem (výsledek - katastrofa) nebo pivem...

Tohle měl být můj názor na drogy a alkohol, co? A ne historie mého alkoholismu.
Nevadí, stejně to čtu jenom já a alespoň se za pár let pobavím, až to tu budu aktualizovat.

2.den

24. prosince 2012 v 16:05 | netri |  Projekt 30 dní
Prosinec 2012

Kde bych chtěla být za deset let?

Za deset let mi 28 let, do té doby snad vystuduji a najdu si práci. I když bych si v této době přála mít rodinu, pochybuji, že se to stane, jelikož práce bude asi důležitější (jelikož dítě má přijít do plně zabezpečené rodiny). Doufám, že budu dělat to, co mě bude bavit.
Taky doufám, že budu mít nějakého stálého partnera, klidně bych brala být v této době už vdaná. Přála bych si bydlet někde na maloměstě, v rodinném domku a se spoustou domácích zvířátek (pes a minimálně tři kočky :D)...
Ale kdo ví, jak to všechno bude, kdo ví, co se stane. Třeba nedostuduju a stanu se prodavačkou, vezmu si bohatého muže a porodím mu 6 dětí - to taky není tak špatná budoucnost, ne?

Září 2014

Kde bych chtěla být za deset let?
Dobrá, mé sny se moc nemění. Za deset let mi bude táhnout na jednatřicet. Třicátnice! Chápete?
Chtěla bych mít vystudováno a je mi v podstatě jedno, co. Chtěla bych mít nějakou práci, díky které bych si mohla dovolit nějaký malý byt, 1+kk či něco podobného, abych už nemusela otravovat rodiče. Taky bych chtěla mít nějakého partnera a začínat plánovat rodinu...
Ale víte, jak to dopadne?
Budu sama. Budu chodit do práce. Od rána do večera. Domů přijdu unavená, nakrmím svých několik tisíc koček a pustím si Ordinaci v růžové zahradě, která za těch let dosáhne miliontého dílu. Pak půjdu spát a mé kočky mě budou zahřívat. Ráno zase vstanu a půjdu do práce.
Jednou měsíčně si vyjdu s kamarádkami z práce ven, abychom si řekly, že jsme ještě mladé a na partnery máme čas. Tu a tam, pokud do té doby nepřiberu dvacet kilo, si možná vyjdu s nějakým chlapem z práce, jen abych zjistila, že jsem stále stejně neschopná, co se týče randění a zahrabala hlavu do písku.
Ale budu mít kočky, to je důležité.

Téma týdne 1

23. prosince 2012 v 13:02 | netri |  ostatní
Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?

Otevřít mysl mi jde pouze za zvuku nějaké hudby a proto to, co ve své mysli vidím, vždy závisí na té určité hudbě. Dnes je to nádherná písnička Cesta od pana Krajča a našeho slavíka Tomáška. Ta písnička je plná naděje, plná touhy - a to je přesně to, co vidím ve své mysli.
Vidím lidi, lidi kolem sebe, své přátele i nepřátele, lidi známé a cizé - a vidím jejich životy, jejich trable, jejich touhy. Cítím jejich pocity, jejich štěstí i smutek, znám jejich sny i strachy. Vidím lidi, každého zvlášt, každou osobnost na tomto světě, každý jedinečný život.

Vidím své přátele, vidím svou lásku a vidím i dospělé, kteří mě obklopují.
Každý z nich hledá svou cestu, hledá svoje štěstí, svůj cíl na tomto světě. Každý z nich hledá svou naději, naději, která je bude živit i do dalšího roku. Když zavřu oči, vidím ty dva, jak jim to spolu tak sluší, vidím jejich přátelství, které časem přeroste v zakázanou lásku. Vidím sebe samu, doufající ve štěstí ostatních i ve štěstí vlastní. Vidím sebe samu stát na okraji něčeho nového, na okraji propasti, slyším hlas, který volá: Skoč, neboj se, jdi za štěstím.

Vidím cestu. Cesty nás všech, všechny stejné, ale přeci jiné. Cesty, které jsou dlouhé i krátké, rovné i křivolaké. Cesty kamenité, písčité i cesty z betonu. Cesty plné naděje.

Protože naděje je to nejdůležitější, co máme.

1.den

23. prosince 2012 v 10:43 | Netri |  Projekt 30 dní
První den je tu a já tu mám vyjádření se ke svému současnému vztahu. Zrovna toto je téma, u kterého jsem ráda, že sem nikdo nechodí a že to nikdo nebude číst.

Projekt 30 dní

23. prosince 2012 v 10:41 | Netri |  Projekt 30 dní
Nechala jsem se lehce inspirovat kamarádkou a rozhodla se zúčastnit se projektu 30 dní. Každý den (pokud bude čas), napíšu něco o sobě - a to na téma, které bude zrovna dané. Občas budu docela spoléhat na to, že to tu už stejně nikdo nečte.

1. den - tvůj současný vztah; jsi-li nezadaný/á, piš o tom, jaké to je být single
2. den - kde bys chtěl/a být za deset let
3. den - tvůj názor na drogy a alkohol
4. den - tvůj názor na náboženství
5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě
6. den - napiš 30 zajímavých informací o sobě
7. den - tvé znamení horoskopu a jak si myslíš, že to na tebe sedí
8. den - chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem
9. den - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost
10. den - popiš svou první lásku a první polibek
11. den - nastav svůj přehrávač na náhodný výběr a napiš prvních 10 písniček, které přehraje
12. den - popiš celý svůj den v heslech
13. den - kam by ses rád/a podíval/a nebo přestěhoval/a
14. den - tvá nejranější vzpomínka
15. den - tví oblíbení blogeři
16. den - tvůj názor na mainstreamovou muziku
17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok
18. den - v co věříš
19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče
20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání
21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů
22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky
23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní
24. den - tvůj oblíbený film a o čem je
25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč
26. den - jaký typ lidí tě přitahuje
27. den - jaký problém jsi měl/a
28. den - něco, co ti schází
29. den - tvé cíle na příštích 30 dní
30. den - tvé úspěchy a neúspěchy za tento měsíc