Vidíte to? No, vidíte to co přidávám? Ano, je to Princezna :D Asi jsem se zbláznila, ale poslední dobou jsem se zase zbláznila do HP a všeho toho kolem. Proto jsem napsala další kapošku PT a doufám, že se vám bude líbit a že napíšete povzbudivé komenty. Jinak, taky sem začala překládat jednu skvělou povídku z angliny, ale zatim čekám, jestli autorka přidá daší kapitoly. Jestli jo, dám vám překlad asi sem na blog, ale jestli ne, budu muset pokráčo vymyslet sama :D Což by byla škoda...no nic, tak přeju hezký čtení.
Alexandra Angel
Jakobych už nežila. Ano, přesně tak se cítím, když otevřu unavené oči a uvědomím si, co se děje, co nám hrozí. Po tváři mi skápne slza, po ní se objeví druhá, třetí i čtvrtá. Nedokáží přestat plakat, je toho na mě příliš.
Náhle ucítím jakýsi dotek něčí ruky na mých vlasech. Otočím hlavu a spatřím Billa. Smutně se usmívá, hladí mě, konejší mě.
"Neměj strach, Alex. My jí přeci nenecháme zemřít, víš?" řekne. Přikývnu, ale nevím, jestli tomu mám věřit. Nevím, čemu mám věřit.
Přitulím se k Billovi, hlavu položím na jeho hrud'. Pevně mě obejme, přitáhne k sobě. Vdechuji jeho vůni, cítím se v bezpečí.
"Naše malá Dorka nám nezmizí. Brumbál se Snapeem jí zase dají dohromady." Ted' už Billovi věřím. Potřebuji něčemu, či někomu věřit. Potřebuji mít nějakou životní jistotu.
"Potřebuji tě, Bille." Počkat, já mu to fakt řekla? já mu opravdu řekla, co k němu cítím? Že ho potřebuju? Co se to děje?
Bill se usměje, tentokrát více štastnějí. Nakloní se a políbí mě na čelo.
"Já tebe též, Alexandro." I přes to co se děje, jsem relativně št'astná. My dva to spolu zvládneme. At' se stane cokoliv.
Náhle se otevřou dveře a do společenky vejde naše kamarádka. Tváří se vyděšeně i překvapeně zároveň. Copak se jí asi stalo? Že by se doslechla nějaký drb o Charliem?
Věnuje nám smutný pohled, zřejmě neví, co dělat ani co říkat. Já na ní vlastně včera (?) nebyla zrovna příjemná, pokud si dobře pamatuji. Ale měla jsem k tomu dobrý důvod, ne?
"Vy víte, že Tonksová odjela domů za nemocnou mámou?" zeptala se nakonec. Skloním hlavu, nevím co říci. Já neumím moc lhát.
Za to Bill ano. Navíc, on ví, co je ted' potřeba. Poslechnou Brumbálovy rozkazy.
"Ano, víme. Snad všechno dobře dopadne a Tonks se brzy vrátí," řekne. Lenny se pousměje.
"Je, bude tady bez ní nuda..." podotkne. Bill přikývne, je však ticho. Stejně jako já. A stejně jako Lenny. To naše ticho by trvalo déle, ale společenka se pomalu začne zaplňovat. Mezi nově příchozími je i Charlie, který okamžitě přijde k Lenny a políbí ji. Že by se konečně rozhodli nic netajit? To tedy ve vhodnou dobu.
"Ahojte všichni, jdete na snídani? Mam hlad jako vlk," zeptá se nahlas. Lenny zavrtí hlavou, s čímž musím tentokrát souhlasit i já.
"Já si musím pro něco zajít na ošetřovnu, jdeš se mnou Alex?" ozve se Bill. Okamžitě kývnu, vstanu.
Bill mě chytne za ruku, vůbec mu nevadí, že nás všichni sledují. Jo, tak takhle vznikají nové drby.
"Jo na ošetřovnu jo? Tak se tam mějte dobře," zazubí se Charlie, který si asi myslí, že si jdeme někam užívat. No, v týhle chvíli teda rozhodně ne. I když...s Billem...kdykoliv a kdekoliv, to musim uznat.
"A já zajdu do knihovny, musim si něco zjistit. Charlie, vydržíš ještě chvíli bez snídaně, nebo mam jít sama?" Lenny se v naší přítomnosti necítila zrovna nejlépe. Nebo spíše někam pospíchala.
Nakonec jsme odešli všichni čtyři, každá dvojice ale zamířila jinam. Lenny s Charliem ruku v ruce do knihovny a já s Billem na ošetřovnu. Někdo tam totiž na nás čekal. Ten někdo byl sice v bezvědomí, ale stejně nás potřeboval.
"Weasley? Angelová? Co tu chcete?" vyštěkl na nás Snape jakmile nás spatřil. Seděl u její postele, držel jí za ruku. Měl strach, ale zároveň se mu vrátila i ta mrzutost. Škoda, včera mi připadal jako sympatický člověk.
Bill na něj smutně pohlédl.
"Jsme její přátelé, zajímá nás, jak na tom je," odpoví, kývne směrem k Dorce. Ta leží na posteli, havranní vlasy lemují sněhovou tvář. Stále je v bezvědomí.
"Utrpěla veliký emoční šok. Navíc asi všichni víme, že je trochu labilní a něco jako smrt mámy nedokázala snést. Ředitel má teorii, že toto bezvědomí jí navodil její mozek, protože přestala zvládat situaci. Je to prý něco jako ochrana před šílenstvím a my ji musíme dát čas na to, aby se vzpamatovala sama. Probudí se v ten správný čas." Snapeova slova zněla bolestně, ale nedivím se mu. On jí miloval a měl strach, strach, že se neprobudí už nikdy.
"A jak je vám?" zeptám se vcelku drze. Njedřív mám dojem, že se na mě rozkřikne, nakonec však sklopí hlavu.
"Asi si řeknete, že to je divné, ale miloval jsem její matku. Je to pro mne šok, že zemřela, ale musím tu ted' být i pro Dorku. Ted', když se o ní nemůže Andy postarat, je řada na mě."
Ano, už to chápu. Každý máme dva rodiče, at' chceme či ne, at' se to snažíme utajit, nebo o tom nevíme. Dorčina máma zemřela, ale stále tu je druhý rodič, ten druhý, který jí bude chránit, milovat a kárat, když udělá chybu. Možná nejsou spojení geneticky, ale jedno vím jistě. On pro ní bude dobrým otcem. I když to je Snape. Nebo spíše proto, že to je Snape?
Zde hledá
ach... tak tahle Lenny je koukám docela důvěřivá oproti mně, koukám... chudák... ani netuší, co se děje. :(