Leden 2007

6.kapitola

27. ledna 2007 v 17:20 | netri |  Princezna temnot
Upraveno 7.5. 2014

Nymfadora Tonks

Mám ráda zařazování malých prváků, vždy si při něm užijeme mnoho zábavy. Již nějaký ten rok hrajeme se spolužáky tipovací soutěž, snažíme se každého nového studentíka ohodnotit a rozhodnout, do jaké koleje ho Moudrý Klobouk pošle. Někdy mi to jde, někdy o něco méně, ovšem dnešní večer jsem ve výborné kondici, mám téměř přes třetinu lidí tipnutou správně. První bod jsem získala s malou Lexie Angelovou, na rozdíl od její starší sestry, která dívenku hádala na Nebelvír, jsem fandila Mrzimoru. A Moudrý Klobouk má přání vyslyšel, díky čemuž Alexa málem skákala do vzduchu štěstím. Tolik si přála mít Lexie u nás a ne v Nebelvíru - Mrzimor pride, samozřejmě, kdybych měla sourozence, také bych si přála, aby byl ve stejné koleji. I když - milovala bych ho i kdyby čarodějem nebyl.

Několikrát jsem se mámy ptala, proč nemám nějakého bratříčka či sestřičku, máma mi ale žádnou odpověď nedala. Tedy, říkala, že na výchovu jim stačí jedno nezbedné dítě, ale kdo by jí věřil. Vždyť ten podivně smutný pohled, který při jakékoliv zmínce o dalších dětech nahodila, vypovídal o všem - nebo minimálně o tom, že ona by si přála být vícenásobnou matkou. Ale třeba mi to jednou řekne, svěří se. Až budu starší.

"Tak co ti dva? Každý za deset bodů." Navrhne Nick, spolužák z koleje a docela dobrý kamarád. Ne nejlepší, ale tu a tam si spolu popovídáme. Je to veselý kluk, který plně splňuje všechny Mrzimorské tradice - loajální, pracovitý, hodný a optimistický. Tu a tam trochu extravagantní, ale komu kdy vadila extravagance? "Ten kluk bude…Havraspár. Ne, Nebelvír. Mrkni na to, jak se tváří, trochu potměšilý úsměv, pohled, že ho to tady moc nezajímá - typický Nebelvír." Začíná tipovat David, náš další spolužák, vysoký tmavovlasý odrážeč, jinak taky naprosto pohodový kluk. On s Nickem jsou nerozlučná dvojka. "Kvůli tomu bych ho tipla na Zmijozel. Má nosánek trošičku nahoru." I Anne má svůj názor. Anne má vždy svůj vlastní názor, proto jí máme všichni tak moc rádi. Krásná, výborně stavěná, inteligentní a svá - kdo by nechtěl být stejně úžasný jako Anne?

"Zmijozel. Bezpochyby Zmijozel." Třeba já. Anne mam ráda, v lecčem si jsme podobné. A v lecčem zase úplně rozdílné. Se Zmijozelem souhlasí i Victorie s Alexou - a Jake Smith opravdu putuje do Zmijozelu, kde si okamžitě sedá vedle - samozřejmě, vedle Fowlera. Svůj ke svému. "No, Fowler bude ale mít konkurenci, tenhle kluk by taky stál za hřích." Ach, Vicky, nemůžeš někdy držet jazyk za zuby?

"Myslíš, že na rozdíl od Fowlera si tě všimne?" Au, občas mluvím dříve, než myslím. Možná to byla příliš hnusná poznámka, protože Vicky se okamžitě urazí. Jako obvykle. Už asi vím, proč mě nemá ráda. Zbytek osazenstva našeho stolu na mě pohlédne, v očích jim vidím jasný nesouhlas a slova typu: "proč musíš být tak zlá?"
Nejsem zlá, jen mluvím pravdu, a čím dříve si Vicky uvědomí, že u Bena nemá šanci, tím dříve si najde nějakého normálního, hodného kluka. Vlastně myslím na její dobro, nic jiného. Každý občas potřebuje slyšet krutou pravdu. "A co ta holka? Havraspár?" Kouknu na tu pěknou tmavovlásku, která mě zaujala už u vlaku. Tedy, nezaujala mě, zaujala Fowlera a já měla marnou tendenci jí zachránit.

"Havraspár? Ne, koukni, jak se klepe a jak je bledá. Ta půjde k nám." Anne se nijak netají tím, že existují lepší koleje než ta naše - s čímž já samozřejmě hluboce nesouhlasím. Už už chci obhajovat, proč půjde slečna Smithová do Havraspáru, když zakopne o schod a složí se na zem. Kriticky nakloním hlavu a začnu se šklebit. "Tak tohle je jasný Mrzimor." Mimoděk si vzpomenu na své vlastní zařazování a plně chápu, jak se slečna tam musí cítit.

"Tonksová Nymfadora"

Celou dobu jsem se modlila, aby ta přísně vyhlížející profesorka nepřečetla celé mé jméno. Nechtěla jsem být za idiota hned při příchodu do nové školy, bohatě stačilo to, že jsem zvládla převrhnout celou loďku a čtyři z nás - mé nešikovné já, ten zrzavý kluk, co stále něco nervózně povídal, pěkně opálená brunetka, co nevypadala na jedenáct let a bledý kluk, jež s námi za celou tu dobu nepromluvil jediné slovo, jsme skončili v ledovém, podzimním jezeře. Všichni mi byli strašně vděční a já, naprosto vykolejena jejich obviňujícími a soudícími pohledy, jsem neměla daleko od pláče. Byla jsem malou, nejistou holčičkou, která si představovala, že Bradavice budou pohádkovým světem - a ty představy se jedna po druhé začaly hroutit jako domeček z karet. Nejenomže jsem si nenašla kamarády ve vlaku, já se rovnou tři studenty pokusila utopit v jezeře jen tím, že jsem natolik nešikovná, že neumím nastoupit do lodičky. Ne, nezačínalo to příliš dobře, brunetka se hlasitě vztekala, zrzek se šklebil na celé kolo, stejně jako zbytek mých nových spolužáků. Ve druhé, suché, lodičce se mnou všichni odmítli jet. Všichni kromě toho tichého chlapce, ze kterého ještě kapala studená voda a který si mě měřil podivným pohledem.

Hagrid se nakonec rozhodl, že bude bezpečnější, když popluju rovnou s ním, tichý kluk se k nám automaticky přidal a my mohli pokračovat v cestě. Už jsem si myslela, že katastrofě bylo učiněno za dost a že nic horšího se stát nemůže. Mohlo. Nedošlo mi, že budu muset z lodičky vystoupit. Kdybych do vody zahučela opět já, nevadilo by mi to, já tam ovšem nechtěně poslala právě toho tichého kluka, když mi nabízel pomocnou ruku. A celkově přátelství.
Po zbytek večera to nebylo o nic lepší, jen cestou k Velké síni jsem zakopla asi třikrát a většina ostatních mě okamžitě odsoudila jako ztracený případ. Dodnes si pamatuji jejich úšklebky a slova. "Tak o tomhle budu vyprávět." "Ty si ale tele." "Hele, nepotřebuješ chrániče?" "Proč sem vůbec lezeš, když ani neumíš chodit?"

Když jsem přistupovala k samotnému zařazování, byla jsem v psychicky natolik vydeptaná, že jen ze zvuku mého příšerného jména se mi dělalo nevolno. Bylo to jen pokračování všeobecného utrpení, každý kolektiv potřebuje někoho, na jehož účet se budou pošklebovat a v této společnosti jsem byla nejvhodnější terč. Nejistá průměrná nešikovná dívka s hrozným jménem. Jaké štěstí, že ještě nevěděli o mé schopnosti, vlasy jsem prozatím zvládala udržovat na tmavě hnědé barvě.

Prvních několik kroků ke stoličce jsem zvládla bez potíží, ten poslední se mi ovšem stal osudným, já jako obvykle zakopla a už jsem padala k zemi. Celý sál propukl ve smích, já neudržela soustředění, vlasy se změnily, všichni zalapali překvapeně po dechu a já si začala uvědomovat bolest v lýtku.

S očima plnýma slz jsem přesto zvládla vylézt zpátky na nohy a nasadit si Moudrý Klobouk, připravena na nejhorší. Od této chvíle se to ale začalo zlepšovat, Moudrý Klobouk přesně věděl, co říci, aby mi dodal odvahy.
"Slečna Tonksová? Pamatuji si vašeho otce, laskavý, odvážný mladý muž, velmi inteligentní, proto šel do Havraspáru. A vaše maminka, samozřejmě, prostřední slečna Blacková s povahou troch vybočující zbytku rodiny. Přesto jsem jí tehdy poslal do Zmijozelu - a udělal jsem dobře. Kam ale s vámi? Odvaha vám nechybí, jste schopna velkých činů, jste schopna se vrhnout bez rozmýšlení do boje a rvát se zuby nehty. Jste i dostatečně inteligentní, aby to byl Havraspár, otázka ale je, kdo by se z vás ale stal, kdybych vás tam poslal. Dokázala byste začít žít opravdový život a postavit se svým démonům, když byste měla knihy, ve kterých byste se mohla schovat? A v případě Nebelvíru, stal by se z vás více než bezejmenný hrdina bojující a umírající za dobro věci, aniž by skutečně cítil, za co bojuje?
A co teprve Zmijozel? I na něj máte určité kvality, ať chcete či ne. Jste tvrdohlavá, cílevědomá, kdybyste chtěla a kdyby vás to někdo naučil, tak i chladná, chladnokrevná a krutá. Mohla byste být správným Zmijozelem, mohla byste být pýchou své koleje, pýchou své rodiny. Chtěla byste? Ne, správná otázka je - chtěl bych to já?

Jakkoliv se rozhodnu, mé rozhodnutí ovlivní váš život, a proto se rozhodnout nemohu. Nechám to na vás. Pokud to bude Nebelvír, budete hrdinkou. Budete dělat velké věci, lidé vás budou mít rádi - ovšem pouze jako toho člověka, který jim pomůže, protože mu to velí čest. Ze začátku vás to bude těšit, ze začátku si budete připadat dobře. Budete ale prázdná, stejně prázdná jako ostatní velcí hrdinové jakékoliv doby. Pokud to bude Havraspár, uzavřete se ve své vlastní mysli, stanete se velkým mozkem, velkým umělcem. Bude se o vás psát, vás to ale nebude zajímat. Nic vás nebude zajímat, jen knihy, jen vědění, jen váš uzavřený, izolovaný svět a samota, do které propadnete.

Pokud to bude Zmijozel, budete velkým hráčem. Moc, síla, úspěch, respekt a strach. Sebevědomí a dosažení všech splnitelných cílů. Odvětví magie, o kterých se vám ani nesnilo a které kvůli původu zvládnete bez větších potíží. Již nikdo se vám nebude smát, již nikdo vás nebude přehlížet. Budete Někým, budete někým, z koho mají ostatní strach. Další silná, elegantní a mocná Blacková, další femme-fatale, které není radno říci ne. Jsem si ale jist, že víte, jak skončili ti, kteří si zvolili tuto cestu.

Poslední možností je Mrzimor. Pokud si vyberete ten, budete muset ujít dlouhou cestu k úspěchu. Budete stoupat nahoru a nahoru a budete každou chvíli padat. Nebude to jednoduché a především ani jisté. To, že se po každém pádu zvednete, nebude znamenat, že nakonec dosáhnete zaručeného úspěchu. Je to nejsložitější cesta ze všech, může ale vést k ovoci, o kterém se vám nikdy ani nesnilo a které vás bude těšit více než hrdinství, vědomosti a moc.
Co si tedy vyberete, slečno? Kudy povede vaše cesta?"

V tu chvíli jsem zapomněla na veškeré přítěží, které se mi za celý den přihodilo, a zamyslela se nad tím, co jsem opravdu chtěla. Mohla jsem jít kamkoliv, mohla jsem si splnit své touhy - ovšem za jakou cenu? Chtěla jsem být hrdinou, chtěla jsem bojovat proti zlu, ovšem chtěla jsem zůstat i člověkem. Chtěla jsem být vzdělaná, chtěla jsem ale i žít. Prožívat. Cítit.

Chtěla jsem mít přátele, chtěla jsem se zamilovat. A milovat. Chtěla jsem být sama sebou.
Proto jsem si vybrala to, co jsem si vybrala. Mrzimor. Cestu, kdy si svůj osud budu vytvářet podle svého vlastního uvážení. Osud, kdy…

"Výborná volba, slečno. Držím vám palce, ať se vám vše povede a doufám, že jednoho dne budu zařazovat vaše potomky a dozvím se, jak jste obstála ve všech zkouškách, které vás čekají. Jen tak mimochodem, každá ze sester Blackových dostala možnost rozhodnutí jako vy dnes. Každá si vybrala, každá z trochu jiných důvodů, každá z trochu jiným výsledkem. Vaše rozhodnutí dnes považuji ovšem za to nejrozumnější. Jděte a nebojte se bojovat za to, kým skutečně jste. To si totiž můžete určit jen vy sama."

A tak jsem se zvedla a s úsměvem ve tváři a jasně fialovými vlasy, jsem si šla sednout k Mrzimorskému stolu, kde na mě již čekalo nové dobrodružství mého života. V tu chvíli jsem byla podivně klidná, podivně sebevědomá, cítila jsem, že jsem udělala něco sakra správně.

Teď si uvědomuji, že to bylo především účinkem adrenalinu a bolesti nohy, tehdy jsem ale prožila skvělý večer. Dokonce jsem se omluvila té brunetce z lodičky jménem Victorie, seznámila se s dalšími spolužáky a zamávala tomu tichému klukovi, který kvůli mně skončil ve vodě rovnou dvakrát. On byl zařazen do Zmijozelu, přesto mi zamávání váhavě opětoval. Jmenoval se Benedict Sebastien Fowler a já si myslela, že bychom se klidně mohli stát přáteli.

"Tak Nebelvír. Nuda. Proč každý chce do Nebelvíru?"
Sleduji Lenny Smithovou, jak usedá vedle Charlieho, a musím se usmát. Mám lidi z Nebelvíru ráda, patří mezi mé nejbližší přátele a tu a tam mě napadne, jaké by to bylo, sedět mezi nimi. Pak si ale uvědomím, že můj život v Mrzimoru je přesně takový, jaký bych chtěla. Je to život můj - a nikdy bych ho nezměnila.
V životě jsem už udělala mnohá rozhodnutí, některá správná, jiná špatná. Mým nejlepším rozhodnutím byl ovšem výběr Mrzimoru jako své koleje.

mé obrázky

27. ledna 2007 v 15:40 | netri
Přidávám sem některé fotky z tábory kde sem já. Nevypadám tak zrovna moc dobře, ale s tim nic nenadělám.
tady se dívám do Slunce, takže hmouřim oči.
tady se divně řebim
a tady si upravuju vlasy

5.kapitola (Lenny)

27. ledna 2007 v 14:24 | netri |  Princezna temnot
Upraveno dne 7.5.2014

Lenny Smith
Dobrá, pokud bylo doposud něco nepříjemného, stále to nemělo na to, co se děje teď. Spolu s bratrem stojíme v houfu malých prváků ve Velké síni Bradavické školy čar a kouzel, abychom se nechali zařadit ošklivým, špinavým mluvícím Kloboukem. To by se ještě dalo snést, krása této síně to vyrovná, ovšem co se překousnout rozhodně nedá, jsou pohledy všech ostatních studentů, které nezajímá nic jiného, než kdo jsou ti dva mezi prváky, co tam dělají, odkud přišli a proč. Úplně slyším, jak si všichni šeptají, cítím jejich zvědavé pohledy, vidím, jak si na nás ukazují.
Ne, nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti. Ne takovéto.
Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho tu budeme ještě muset stát a snášet to utrpení?
Snažím se příliš se nerozhlížet, abych neviděla všechny ty tváře, které na nás, na mě, zírají. Co si asi tak myslí? Líbíme se jim? Začali nás už pomlouvat? Co o nás asi tak koluje za drby? Jak si máme najít přátele, když nás hned ze začátku takto znemožní a ztrapní?

Nádech a výdech. Nádech a výdech. Nezapomenout dýchat, pomalu počítat do deseti, uklidnit bušící srdce a třesoucí se ruce. Tohle zvládnu. Musím.
"Angelová Alexis." Vpřed vyjde malá brunetka tolik podobná Alexovi. Profesorka McGonagallová jí nasadí klobouk na hlavu a ten okamžitě vykřikne Mrzimor. Dívenka se začne šťastně usmívat a rozeběhne se směrem k jásající koleji. Ti lidé tam vypadají mile a já najednou zvažuji, kam že to vlastně chci. Třeba by pro mě Mrzimor byl tím pravým, třeba nejsem tak chytrá jak si myslím. A třeba nejsem ani tak odvážná.
"Vidíš tu holku s barevnými vlasy?" zašeptá mi do ucha bratr a já zvednu hlavu, abych pohlédla tam, kam hledí on. To, co hledám, spatřím téměř okamžitě, slečna se nedá přehlédnout, prameny žlutočerných vlasů jí létají kolem vysmáté tváře, se kterou vítá novou členku Mrzimorské koleje.
"Chtěla bych být tak šťastná jako ona," zašeptám směrem k Jakeovi. Nevím, co mě přinutilo to říci, možná ten úsměv na dívčině tváři, její chování, které křičelo "je mi jedno, co si myslíte" či její vlasy, které zcela podtrhávaly její charakter.
"Však ty taky budeš šťastná." Vážně bráško? Umím to vůbec? Jeho poznámku přejdu mlčením, on ale pokračuje ve zkoumání osazenstva sálu.

"Tu zrzku nikde nevidím. Tvůj ctitel na tebe ale mává." A má pravdu, Benedict ze mě nemůže spustit oči. Benedict - copak o něm už přemýšlím jako o Benedictovi? Nakonec v sobě seberu veškerou odvahu, která mi ještě zbývá, a zvednu ruku, abych mu zamávala zpět. První velký krok ke štěstí splněn. Teď už zvládnout jen ten druhý - počkat si, až profesorka vyvolá mé jméno, dojít ke stoličce a přijmou verdikt Klobouku.
První jde ovšem bratr, který ani na moment nezaváhá a jakmile uslyší své jméno, vyjde svému osudu vstříc. Klobouk dolehne na jeho hlavu, chvíli je ticho a pak - pak se ozve výkřik, který jsem v žádném případě nečekala. Zmijozel.
Jake a Zmijozel?

Děláte si ze mě legraci? To nemůže být pravda, to musí být nějaká chyba, můj bratr není žádný sobecký, arogantní parchant. Můj bratr je nejhodnější člověk, kterého znám, tohle není fér.
Co když mě Klobouk také pošle do Zmijozelu? Co když celá naše rodina patří tam? Kde jsme udělali chybu? V okamžiku mám v očích slzy, ruce a nohy se mi rozklepou jako nikdy předtím. Nejraději bych se otočila na podpatku a utekla, utekla pryč od této hanby, utekla pryč mimo dosah těch zvědavých, hodnotících očí.
Jenže nemohu.

"Lenny Smith."

Můj čas přišel, nedá se nic dělat, musím sebrat veškerou odvahu a jít se tomu postavit. Najednou mám dojem, že rozhodně nejsem odvážný člověk. A ani inteligentní. Kam mě tedy Moudrý Klobouk pošle?
Udělám jeden krok vpřed, poté další a další. Najednou je přede mnou schod, já zvednu nohu, vystoupím na něj. A další. Všechno to je jako v nějakém zpomaleném filmu, vnímám každou vteřinu, každý můj dech, každé našlápnutí mých nejistých nohou. Nemůžu přestat myslet na to, co mě čeká v brzké budoucnosti, nemyslím na nic jiného - až do chvíle, kdy minu jeden schod a cítím, jak padám k zemi.

Ne, už jsem se nemohla ztrapnit více. Tohle je vrchol všeho, vrchol naprosté zoufalosti a tragičnosti. Ušetřete mě někdo, prosím. Zvedněte hůlku a pošlete mě do bezvědomí - a nebo lépe, rovnou mě zabijte.
Pomalu a celá rudá se zvednu ze země a v rychlosti usednu na malou stoličku, snažím se nevnímat smích všech lidí okolo. Jde to těžko, můj pád všechny pobavil, zpříjemnil jim jinak nudný a příliš dlouhý večer. Parchanti sobečtí.
"Slečna Smithová, hmm, zajímavé. Tak kam pak to bude? Mohl by to být Zmijozel. Nechcete? No, v tom případě snad Mrzimor, tam je spousta milých lidí, se kterými byste si určitě rozuměla. Také ne? Tedy, vy jste vybíravá. Tak kampak chcete? Ale, ale Nebelvír? Jste si tím jistá? Ano? Když si to tedy přejete, nebudu vám v tom bránit. Ať je to tedy NEBELVÍR"

Se šťastným úsměvem na rtech se zvednu od stolu a zamířím si to rovnou k tleskajícímu stolu. Na svůj předchozí pád a nejistotu nemyslím, stejně jako se mi z hlavy vykouřil bratrův neúspěch. Jsem v Nebelvíru, jsem v té úžasné koleji, kam chtějí patřit všichni. V koleji opravdových hrdinů. Jsem tam, kam patřím.
"Tak vítej mezi námi." Charlieho obdařím širokým úsměvem a zbytek zařazování již nevnímám.

4.kapitola (N. Tonksová)

7. ledna 2007 v 15:56 | netri |  Princezna temnot
Nymfadora Tonksová

Tak tohle bylo špatné. Trapné. A tak typické. Jakmile chci někdy na někoho udělat dojem, pokazím to jedním jediným špatným našlápnutím a následujícím pádem na zem - a v tuto chvíli do pěkného bahna. Kdyby mě viděla matka, jen by rezignovaně zavrtěla hlavou a poznamenala něco o tom, že nevydržím čistá a upravená ani dvě hodiny. Hold někteří lidé jsou zrozeni vypadat dobře za jakékoliv situace, třeba jako ta hezká slečna, se kterou flirtoval Benedict. Ani jsem je nemusela slyšet, abych věděla, co se mezi nimi děje - pár sladkých, obdivných slovíček, upřený pohled z očí do očí, jemný polibek na čelíčko či tvář - ach jo, Fowlere, aspoň ty balící techniky by si čas od času mohl změnit.
"Copak, zase se pohádala s Fowlerem?" Zeptá se mě hned Alexa, jakmile mi její bratr pomůže do kočáru. V rychlosti obhlédnu zdejší složení - sourozenci Angelovi, sourozenci Weasleyovi i s protivným Percym a kupodivu naše další spolužačka z Mrzimoru Vicky, se kterou se navzájem nesneseme. Nevím proč, vždy jsem se k ní chovala mile a slušně, nikdy jsme si nic neprovedly - jen se prostě nemáme rádi. Občas mě napadá, že je to kvůli Alexe, něco jako soupeření o její pozornost a přátelství - kdo ví.

"Jako obvykle. Zkoušel sbalit tu novou holku. Víte, o koho jde?" A hovor se přesune právě k těm dvěma novým. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem je tady v Bradavicích neviděla, takových typů bych si určitě všimla. Ta dívka je dostatečně hezká, aby upoutala pozornost většiny mužské populace zde a ten kluk - no, ten by taky stál za hřích, abych mluvila pravdu.
"Samozřejmě. Sourozenci Smithovi, Lenny a Jake. Z Krásnohůlek, ona páťačka, on sedmák. Vcelku milí lidé." Sdělí mi vše Charlie, zatímco něco čmárá na pergamen. Lehce k němu nakouknu a musím se ušklíbnout. Jak překvapivé. Charlie se letos stal kapitánem Nebelvírského famfrpálového družstva a jak to tak vypadá, už začal s plánováním taktiky. "Vždyť ještě nevíš, kdo udělá konkurz…" namítne něco Alexa, která sleduje to samé, co já. Charlie jen pokrčí rameny a pokračuje ve čmárání. "To sice ano, ale Jake se zmínil, že hrával brankáře. Takže kdyby byl náhodou v Nebelvíru…" Zabte toho kluka, vážně, aspoň na chvíli by si od toho mohl odpočinout.

Vlastně, proč ne? Nahnu se a jediným mávnutím vytrhnu pergamen Charliemu z ruky. Ten se pro něj sice ještě ožene, já už ale otvírám okénko a pergamen odlétá ven do toho nevábného počasí a tmy. "Ty…" A vrhá se na mě takovou rychlostí, že nemám šanci uhnout. "Budeš špinavej, Charlie," varuje ho Bill, ale Charliemu to očividně příliš nevadí, jelikož mě přitiskne ke stěně a začne lechtat. Parchant. Hnusný, zrzavý parchant. Kvůli záchvatům smíchu pořádně ani nemám sílu se bránit, nic ale nevzdávám. Celkově nejsem člověk, co by někdy něco vzdával. Charlie to samozřejmě ví, problém je v tom, že on je podobně tvrdohlavý a soutěživý jako já, takže sám od sebe také nepřestane.
Po chvíli to začne být dosti nepříjemné, od smíchu mě bolí snad všechny břišní svaly, vlasy mění barvu i délku dle své libosti a v očích mám slzy. Čas od času ale mávnu dlaní a zasáhnu ho do obličeje, tu a tam i nehty. A samozřejmě kopu, bez kopání by to nebylo ono. Nevím, který z nás dopadne hůře, já mám ovšem výhodu v tom, že veškeré známky jakéhokoliv násilí mohu nechat zmizet jako mávnutím proutku. To na Charliem ty krvavé škrábance budou ještě nějakou dobu vidět.

"Charlie, už toho nechte." Díky Bille, budu ti nadosmrti dlužna, už jsem přestávala popadat dech. Udusit se lechtáním - ne, to není zrovna pohodová smrt. Charlie opravdu poslechne a udýchaně se posadí naproti mně. Přes tvář se mu táhne dlouhý škrábanec a drží se za lýtko, kam jsem ho kopla. "To ti chybělo, co? Nechat se zbít holkou."
Já se konečně trochu uklidním a zhluboka se nadechnu, abych dohnala ten kyslíkový deficit. Nemám ponětí, v jaké fázi skončil můj vzhled, proto zavřu oči a mé vlasy se promění z něčeho na delší, lehce vlnité a tmavě modré. A nebo - nebo radši na černé s jasně žlutými pruhy, ať dám jasně najevo, jak moc zbožňuji svou kolej.
"Tak teď když jste se oba uklidnili - mimochodem, chováte se jako prváci, ne-li hůře, jak se těšíte na NKÚ?" Vážně s námi Percy mluví? Vážně otevřel pusu, řekl nám, že jsme na úrovni jedenáctiletých dětí a připomněl nám zkoušky, které se snažíme tak usilovně ignorovat? Ten kluk je prostě noční můrou.

Hovor se ovšem stočí na zkoušky a posléze i na povolání, které chceme vykonávat. Alex s Billem, oba sedmáci, v tom již mají docela jasno, Bill se soustředí na kletby a podobné kra…věci, aby mohl být odeklínačem. A Alex bude tu a tam pomáhat madame Pomfreyové na ošetřovně, aby získal nějaké zkušenosti ke své vysněné práci léčitele.
"Já ještě nevím, uvidím dle toho, jak mi vyjdou zkoušky," odpoví Alexa s nejistým pokrčením ramen. My dvě jsme se o tom již několikrát bavily, ani jedna z nás se ovšem nepochlubila tím, co by opravdu chtěla dělat. Nemyslím si, že to je tím, že by nevěděla, jen se tím asi nechce chlubit. Co kdyby se to náhodou nepovedlo? Nebo co kdyby to nebylo něco, co by ostatní schvalovali?

"Já budu hrát famfrpál. To je jasný, ne?" To Charlie s chlubením nemá vůbec žádný problém, tohle o něm víme už pěkně dlouho. Co jiného by taky chtěl dělat?

Teď se ale pohledy všech otočí ke mně, čekají na to, co řeknu. A já najednou nevím, kam s očima. Můžu jim říci pravdu? Můžu se jim svěřit s tím, co chci už několik let, nikdo to zatím ale ještě neví? Budou se mi smát, to je jasné, budou mě podceňovat a jako správní přátele se mi budou snažit naznačit, že to není úplně vhodný nápad. Že mi k té práci něco chybí, něco hodně. A že je to nebezpečné, riskantní a že berou jen ty nejlepší…
Že mezi bystrozory nevezmou nešikovnou, neustále padající holku, co neumí držet jazyk za zuby, čímž si dokáže znepřátelit i své milující přátele. Holku, která všechny štve svým neustále se měnícím, šíleným vzhledem a která vlastně pořádně nic neumí. Jenže - jenže já to dokážu. Musím. Musím ukázat, že z rodiny Blacků nejsou všichni zlí, špatní a zkažení.

Musím jim to všem ukázat. Musím to dokázat sobě a své mámě, která se vzdala jakékoliv naděje, že by její rodné jméno mohlo být spojováno i s něčím dobrým…
"Já? Já budu zpívat a budu slavná."

To by bylo, kdybych neuspěla. Jenže já uspěji, neúspěch si nepřipouštím. Já vždy dosáhnu toho, co chci.

drabble pro Jane

1. ledna 2007 v 15:53 | netri |  Drabbles
Ano, vidíte správně. Konečně sem přidávám drabblíčko pro Jane, která mi zadala téma : Jak Hermiona dostala svůj do Bradavic
Je to nic moc, takže se Jane omlouvám že musela čekat na drabble který je děsně napsaný. A k tomu má více slov.
***
"Šprtko, šprtko, šprtko," posmívali se dva kluci hnědovlasé dívce. Ta skoro utíkala aby neslyšela ten smích. Copak mohla za to že jí baví se učit a to jí nemohli dát pokoj alespoň o prázdninách ?
Z brekem doběhla až domů. Bouchla za sebou dveřmi a vydupala schody do svého pokoje. Tam za sebou třískla dveřmi a vyndala si učebnici matematiky.
Zrovna když vypočítávala jeden z obzvlášt´ těžkých příkladů zavolala jí mamka : "Hermiono, máš tu dopis" "Ted´ nemůžu mami," odpověděla jí Hermiona a znovu se zahleděla na příklad. "Velmi zvláštní dopis" nechtěla se vzdát mamka. Hermiona se tedy zvedla ze židle a sešla k mamce.
Když se po hodině vracela do svého pokoje na matematiku už nepomyslela. Ten dopis byl totiž z Bradavic - kouzelnické školy.