Listopad 2006

2.kapitola

16. listopadu 2006 v 18:16 | netri |  Princezna temnot
2.kapitola
Nymfadora Tonksová

"Nymfadoro, chovej se slušně, neprovokuj a snaž se přemýšlet dříve, než promluvíš." Samozřejmě, nebyla by to má maminka, aby mi nedala tyto rady - rady, které slýchám každý rok při odjezdu do Bradavic. Počkat, nejenom každý rok, ale i každý měsíc. Týden. A když jsem doma, tak vlastně i každý den. Už od doby, co jsem byla malé, nevychované dítě, se snaží naučit mě dobrému chování a poslušnosti. Nemusím vám povídat, že zatím se jejím snahám příliš nedaří, ba naopak, je to jen a jen horší. Ale třeba si už zvykla, třeba si už zvykla na fakt, že z její jediné dcerušky nebude rodinný šperk, kterým by se mohla všude chlubit. Třeba si už zvykla, že jsem kýmkoliv - jen ne slušnou, elegantní a správně vychovanou dívkou s dobrými mravy.
"Prosimtě, hlavně si neubliž." To táta mi rozumí o dost lépe než ona, čemuž se ale není moc divit, většinu vlastností jsem podědila po něm. Kdepak nadřazenost, sebedůvěra a cílevědomost Blacků - já jsem správná Tonksová - hlučná, divoká a nešikovná. Neuvěřitelně nešikovná.
"Budeš nám chybět, zlatíčko." A ty mě taky, maminko. Ano, možná jsme rozdílné jako cukr a sůl. Možná jsme každá úplně jiná a vyznáváme jiné životní hodnoty. Stále je to ale má máma, člověk, který mě vychoval, člověk, který seděl po mém boku kdykoliv jsem to jen potřebovala. Možná se často hádáme, možná na sebe často křičíme, nic na světě by ale nezničilo naši vzájemnou lásku. Vždyť je to moje maminečka, má sladká, krásná, často zamračená máma, jejíž životní cíl je udělat mě šťastnou.
Pevně jí obejmu, v očích ucítím podivné vlhko. Zase je uvidím až za půl roku na Vánoce. Dlouhá doba, budou mi chybět. Na druhou stranu…
Další dobrodružství může začít. V Bradavicích každý rok stojí za to a já se na tento těším stejně jako na ty předchozí, ne-li ještě více. A NKÚ? No, ty se nějak přežijí.
S rodiči se nakonec rozloučím, popadnu svůj kufr a zamířím do vlaku, který mě již očekává. Plně se soustředím na každý svůj krok, abych se nestihla zabít ještě před nástupem, to bych přišla o veškerou legraci. Nejtěžší jsou schody do vlaku, mám s nimi problém každý rok a prozatím prohrávám skórem 3:1. Mám ovšem tušení, že tento rok se pokusím o srovnání výsledků, všechno tomu plně nasvědčuje - žádný spěch, žádní zbyteční lidé okolo, kteří by se mi mohli plést pod nohy, dobré boty na nohou a opatrný krok. Co více si přát?
"Hey, Tonksová, už padáš?"
Fowlere, já tě zabiju. Tak krásně mi to šlo, tolik nadějí jsem do toho dávala - a ty to musíš zkazit. Stejně jako vždycky.
Ten idiot navíc nemá ani dostatek slušnosti, aby mi pomohl zpátky na nohy, jen kolem mě projde a zatímco se sbírám ze země, šklebí se na mě tím svým arogantním úsměvem. Kretén. Náfuka. Pitomec. Nesnáším ho, vážně ho nesnáším. Z celého svého srdce, nejraději bych ho…
"No to ti to trvalo, zlato. Uvidíme se v Bradavicích, mám nějaké povinnosti primuse." Primuse? Benedict Fowler, ten Benedict Fowler, největší imbecil téhle školy byl zvolen primusem? Proč? Co jsme komu udělali?
Dříve než mu na to stačím něco říci, mi zmizí z dohledu a já tak mohu pokračovat k cíli své cesty. Naše kupé. Nebo spíše kupé mých spolužaček, které se mě už určitě nemůžou dočkat.
"Nazdárek děvčata. A chlapče." Na všechny se zářivě usměji, a aniž bych se jich ptala na svolení, plácnu sebou na volné místo u okna, kufr nechajíce v uličce kupé, aby ho právě ten "chlapec" mohl uložit na své místo. Přeci se s tím nebudu tahat a Alex je více než ochotný mi pomoci. Kdy toho to přejde, to vážně netuším.
Alexander Angel, sedmnáct let, krátké hnědé vlasy, hnědé oči, o pár čísel - no dobře, o dost čísel, větší než já. Dalo by se říci, že i pohledný - jen ne můj typ. Typický slušňák, nikdy neporušil pravidla, nikdy neměl školní trest. Říká to, co chcete slyšet a vždy všechno ví. Výborný kamarád, na kterého je spoleh - ale srandy je s ním jak s mrtvolou. Teď mu ovšem věnuji drobný úsměv, po těch dvou měsících ho docela ráda vidím - stejně jako jeho o dva roky mladší sestru Alexu, mou drahou spolužačku a spolukolejnici z Mrzimoru. Ona jakoby z oka vypadla svému bratrovi - stejný odstín hnědých vlasů, které má ovšem smotané do copu, stejný odstín očí, stejný úsměv ve tváři a vlastně i podobná povaha. Hodná, krásná Alexa, nevinnost sama - no minimálně to si o ní mnozí myslí. Alexa se dá považovat za mou nejlepší kamarádku zde, je mým opakem a perfektně se doplňujeme. Navíc poslední dobou začínám zjišťovat, že za tou její slušnou fasádou se skrývá zatím neprobádaný temperament.
"Ahoj, Tonksová. Tak jaké je skóre? Mimochodem, dovol mi, abych ti představila posledního člena naší drahé rodiny. Alexis, vstaň." A malá dívenka naproti mně se zvedne a s očima dokořán zírá na mé dnes dlouhé, modré vlasy. Ano, děti poznají šílence na první pohled. "Ahoj, Alexis. Dovol mi otázku, jsi taky Alexandra? Nebo jen Alexis?" Nejenom má rodina je úchylná na divná jména, vážně, pojmenovat své děti Alexander, Alexandra a Alexis by mělo být trestné. Stejně jako pojmenovat svou jedinou dceru Nymfadora. Tohle jsem své matce ještě nezapomněla a ani jí to nikdy nezapomenu.
"Víte, kdo je novým primusem?" Samozřejmě, že to Alex musel přivést na světlo, vždyť celý minulý rok doufal, že odznak dostane on. Mysleli jsme si, že jinak tomu ani být nemůže, on byl rozhodně nejzodpovědnějším člověkem na škole a primus by měl být někdo super zodpovědný, ne? Někdo, kdo nebude zneužívat své postavení, svou moc nad ostatními zatímco bude sám porušovat všechny možné zákazy…
Nikdo neví a i já zachovávám mlčení, chce nás šokovat, tak ať šokuje.
"Fowler. Benedict Fowler ze Zmijozelu…"
Proč neudělat primuse z člověka, který dosáhl téměř rekordního počtu školních trestů? Proč neudělat primuse z člověka, který je známý především díky chlastu a děvkaření? Proč neudělat primuse z člověka, který pořádně neví co sám se sebou, natož s ostatními lidmi? Proč neudělat primuse z člověka, kterého na této škole považuji za jedinou osobu, která mi skutečně rozumí?