Říjen 2006

1.kapitola (Lenny Smith)

28. října 2006 v 16:55 | netri |  Princezna temnot
Revize kapitoly provedena dne 29.4.2014

1.kapitola - Lenny Smith
A tak začíná můj nový život.
Druhá šance, řekli mi. Druhá šance jak začít znova. Najít si dobré kamarády, zařadit se mezi ostatní, bavit se. Chytit příležitost za pačesy, jak se říká. No, proč ne. Nikdy jsem sice nebyla fanouškem změn, tahle změna mi ale příliš nevadí. Vlastně jsem za ni i ráda, konečně se dostanu mezi normální lidi - nebo v to aspoň doufám.
Ale měla bych se představit. Jmenuji se Lenny Smithová a dnes nastupuji do nové školy. Přesněji řečeno, nastupuji do pátého ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích. Divíte se, že rovnou do pátého ročníku? Nejste jediní, předpokládám, že tohle bude zajímat většinu lidí, se kterými se dnes seznámím - tedy, pokud se vůbec s někým seznámím.
Tak já vám to tedy vysvětlím. Narodila jsem se sice v Anglii, ale rodiče se mě a i mého o dva roky staršího bratra rozhodli zapsat do školy magie v Krásnohůlkách. Asi se jim to tehdy zdálo jako vhodný nápad, Bradavice neměly vždy tu nejlepší pověst a Krásnohůlky zaručovaly stoprocentní jistotu, že se z nás stanou schopní a vychovaní mladí kouzelníci. Když nad tím tak přemýšlím, ono by se tomu tak asi i stalo, jen tomu stačilo dát šanci. Stačilo se přizpůsobit jinému stylu života, vnímání i přemýšlení. Stačilo - stačilo se snažit. Já jsem se snažila, našla jsem si přátele a můj život nebyl špatný. Vlastně byl docela ucházející, klidný a povrchní. Povrchní věci nejsou špatné, naopak. Jsou jednoduché, bezpečné a člověk se jim lehce přizpůsobí. Někde jsem slyšela, že by se jeden neměl spokojit s jednoduchým. Že cesta k úspěchu je vždy složitá a trnitá. S tím já nesouhlasím, proč vynakládat více námahy, než kolik je potřeba?
Měla jsem Krásnohůlky ráda, ale nevadí mi, že jsme je opustili. Měla jsem je ráda, ale nemilovala a tu a tam se nudila. Správná dáma by se nikdy neměla nudit, nikdy by si neměla stěžovat, měla by být ráda za to, co má. Byla jsem ráda, ale teď jsem raději.
A proč vlastně měníme školu? Oficiální důvod je přestěhování se zpátky do rodné Anglie. Neoficiální důvod, tedy důvod, který nebudeme šířit, je to, že můj bratr byl ze školy vyhozen. V posledním ročníku. Jake není problémový kluk, vůbec ne, je to slušný, správně vychovaný chlapec, jen se chytnul blbé party. A jako vždy to odnesl on. Příliš hodný, laskavý a slušný - tak to nazývám.
"Ségro, je čas nastoupit."
Má pravdu. Rozhlédnu se po nástupišti 9 a ¾, nástupišti, kde na nás čeká vlak do Bradavic. Říká se, že jsou Bradavice nádherné, dechberoucí. Budou lepší než elegantní, čisté Krásnohůlky?
Jednu obrovskou změnu vidím již teď a jako obvykle tu změnu reprezentují lidé. Ve Francii byl každý kouzelník nastupující do školy perfektně upraven. Modré, slušivé uniformy, nic extravagantního, nic vyčnívajícího. Nejlépe, aby každý vypadal jako ten druhý. Tady je to naopak, ať pohlédnu kamkoliv, vidím různé směsky lidí - upravených i neupravených, bohatých i chudých, mladých i starých. Hlasitých a i těch tišších, co se objímají někde v koutě a dělají, že neexistují.
"Docela změna, co?" Vzhlédnu a pohlédnu do bratrovy tváře. Usmívá se, tady se mu opravdu líbí. Líbí se to ale mě? Na jeho otázku pouze pokrčím rameny a vydám se směrem k zářivému, rudému vlaku. Kufry nechávám právě na bratrovi, který je beze slova popadne a vydá se za mnou.
Najdeme si první volné kupé a tam se usadíme. Nerada jezdím vlakem, nejsem na něj zvyklá a přijde mi takový - špinavý. Jestli mě chápete. Jake je ale radostí bez sebe, hledí z okna a z tváře mu nemizí úsměv. Ráda bych si s ním povídala, ale dolehne na mě to, co se skutečně děje.
Budu se muset seznámit. Budu muset mluvit s lidmi. Budu muset předstírat, že mám ty lidi ráda. Budu muset být milá.
Musím několikrát zamrkat, abych zahnala slzy. Najednou mi chybí mé kamarádky z Krásnohůlek. Ty by mi rozumněly. A nebo ne, nikdo by se ale nezajímal. Co když tady najdu někoho, kdo se zajímat bude?
Pohlédnu z okna a snažím se zaměstnat mysl něčím jiným. Třeba právě těmi lidmi, těmi divnými angličany. Třeba támhleta rodinka - jsem si jistá, že je to rodinka, všichni mají totiž zářivé, rudé vlasy. Nejdou přehlédnout, je jich vážně mnoho. Trochu jinak prostorově řešená usměvavá maminka, její vysoký, hubený manžel a kolik? Och, sedm dětí. Jak může mít někdo sedm dětí?
Na první pohled je vidět, že nejsou příliš bohatí. To nechápu, proč si pořizují tolik dětí, když pořádně nemají na to, aby je uživili? Tihle lidé by se za sebou měli zamyslet.
Dva z těch rudovlasých chlapců mě ovšem zaujmou. Jsou starší než zbytek, možná tak našeho věku. Ten větší s delšími vlasy právě objímá malou sestřičku, mimochodem, jedinou dívku a dává jí pusu na rozloučenou. A ten druhý, mohutnější kluk, taktéž zrzavý se mu směje a objímá dva jako vejce si podobné kluky. Pak se od nich, společně s ještě jedním, tentokrát kudrnatým a mladším, odpojují a míří do vlaku. Zbytek rodiny jim s obrovskými úsměvy mává - a já pocítím podivnou žárlivost na jejich lásku a blízkost.
A tak od nich opět odtrhnu pohled a hledám jiné oběti, díky kterým bych mohla trochu zabít čas. Tentokrát se můj pohled zastaví na pouze tříčlenné rodině stojící vzadu nástupiště. Pomalu plešatící otec s rostoucím břichem, tmavovlasá žena s tvrdým, přísným pohledem ve tváři a tak šestnáctiletá dívka s dlouhými, jasně fialovými vlasy.
Tak tohle by si v Krásnohůlkách nikdo nedovolil.
"Docela kost, co?" Překvapeně zamrkám a musím se ušklíbnout. Samozřejmě, bratr a dívky. Má štěstí, on je ten hezčí z naší rodiny. Nebo aspoň sebevědomější.
"Kdo je kost? Uka!" A další překvapení. Dveře kupé se otevřely a dovnitř nakukují právě ti dva zrzci, které jsem viděla na nástupišti. Oba se usmívají a vypadají přátelsky. Kupodivu.
"Máte tu volno?" A aniž bych stihla cokoliv říci, brácha přikývne a ukáže jim, ať se posadí. No, alespoň se s někým seznámím, aniž bych musela projevit příliš velkou snahu. Bráška to totiž zvládne za mě.
"Ahoj, jsem Jake a tohle je má ségra Len. Jsme tu noví." Jak ohraná věta. Kluci přikývnou, oba mi věnují podivný, o něco delší pohled. Je to docela příjemné, abych řekla pravdu…
"No, v tom případě vítejte. Já jsem Bill Weasley. A tohle je Charlie…"

princezna temnot - úvod

28. října 2006 v 16:54 | netri |  Princezna temnot
Konečně přidávám kapitolku princezny. Musim vám však říct že je to psaný v první osobě a na začátku každé kapitoly bude psaný kdo to vypráví. První kapitolu bude vyprávět Lenny Smithová.
Takže hodně štěstí do čtení.